„Pokud byste chtěli číst jedno pojednání o globální finanční krizi a následující turbulentní dekádě, doporučuji Crashed: How a Decade of Financial Crises Changed the World od profesora ekonomie na Columbia University Adama Toozeho. Jen málo autorů je schopno skloubit popis ekonomického vývoje, politiky a geopolitiky tak jako on. Podařilo se mu zahrnout do něj všechny důležité aspekty amerického propadu, ale stejně tak pomalejší evropské pohromy,“ píše na stránkách Bloombergu ekonom Noah Smith. A dodává, že právě vývoj v Evropě je někdy podceňován, i když právě ten měl nakonec vážnější důsledky než krize v USA.
Deset let po krizi se americká a evropská ekonomika z větší části zotavily, ale některé evropské země jsou stále ve špatném stavu. Platí to například o Řecku, Itálii či Španělsku. K tomu je nutno přidat politické důsledky. Volební vítězsví Donalda Trumpa je podle ekonoma spíše důsledkem „dlouhodobých rasových a kulturních konfliktů“. Ovšem například hlasování o brexitu, které způsobí „dlouhodobé škody na britské ekonomice“, bylo dáno „neschopností evropských institucí řešit dluhovou krizi“.
Tyto instituce byly podle Smithe čerpajícího z díla Toozeho slabé od samého počátku. Eurozóna má společnou měnu, a tudíž země jako Řecko nemohly použít devalvaci ke snížení dopadů krize. EU ale nemá jednotnou fiskální politiku, která by umožnila efektivní pomoc Řecku a jemu podobným zemím. Jádrem řešení evropské krize měla pak podle Smithe být koordinovaná záchrana evropských bank a nákupy obligací ze strany ECB. Tedy v podstatě obdoba toho, co prováděl Fed. Německo se ale proti takovému postupu stavělo odmítavě a v celé Evropě nebyla vůle ke stimulaci a monetárnímu uvolnění. Potřebné řešení tedy mělo zpoždění několika let a ukázalo se, že Evropa není schopná jednat aktivně a koordinovaně.
EU je na rozdíl od USA jazykově nesourodá, mnoho zemí má za sebou historii vzájemných konfliktů. Nikdy tu nevznikla jednota toho typu, jaké bylo dosaženo v USA. Unie se tak podle Smithe „potácí někde na půl cesty mezi státem a zónou volného obchodu“. Pak přijde krize, která může být počátkem cesty k úpadku. Otázkou ale také je, zda mohou menší evropské státy samy o sobě dosáhnout trvající prosperity. Podniky se totiž „přirozeně přesouvají na velké trhy“. Pokud se bude Evropa drobit, mohou se objevovat obchodní bariéry, a to ještě sníží atraktivitu celého kontinentu. Firmy se budou totiž přesouvat jinam podobně, jako to pravděpodobně učiní v případě Velké Británie po brexitu.
Podle Smithe může dojít k tomu, že Čína vezme Evropě její dominanci v oblasti automobilového průmyslu. EU pak nikdy nepatřila mezi špičku v oblasti nových technologií a „problematická nová regulace, jakou je například GDPR, celou věc pravděpodobně ještě zhorší“. Stárnoucí populace pak bude zvyšovat tlak na penzijní systémy a ještě více zmenší atraktivitu kontinentu pro velké společnosti. Evidentním řešením by bylo zvýšení imigrace, ale „Evropa není zvyklá na kulturní diverzitu a její trh práce může být příliš zkostnatělý, aby dokázal absorbovat nově příchozí“.
Nakonec se tak podle Smithe může skutečně ukázat, že poslední krize nebyla pro Evropu potřebným impulsem ke změně, ale počátkem cesty k úpadku. Evropa bývala centrem světa, ale prosperita, kterou si užívala po druhé světové válce až do roku 2008, byla možná jen přechodným obdobím. Není moc jasné, jak by se tomu dalo předejít, ale evropští politici by o tom měli podle Smithe každopádně hodně přemýšlet.
Zdroj: Bloomberg