Před deseti lety moc lidí neslyšelo ani o společnosti Uber ani o fondu Public Investment Fund. Jde o saúdskoarabskou státní entitu, která ale tehdy prováděla jen malé investice do místních firem. Když ovšem Uber vstoupil na akciový trh, PIF byl jedním z jeho hlavních akcionářů. Tento příběh připomíná The Economist s tím, že dnes státní investiční fondy spravují asi 8 bilionů dolarů aktiv a více než čtvrtinu kontrolují fondy z Kuvajtu, Kataru, Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů. Dříve spočívala jejich činnost zejména v investicích do vládních obligací nebo maximálně do akcií velkých korporací. Dnes je ale situace rozdílná. Některé fondy se chovají podobně jako fondy rizikového kapitálu, jiné se zaměřují na specifická odvětví, další zase pomocí investic budují politické aliance.
The Economist tvrdí, že země Zálivu musí modernizovat své ekonomiky a zvýšit jejich diverzifikaci. Jejich investiční fondy dříve hlavně vyhlazovaly tok peněz, který kolísal v závislosti na tom, jak se měnily ceny komodit. Nyní se však chovají agresivněji a platí to zejména o fondu PIF. Tamní centrální banka sice stále drží aktiva v hodnotě přibližně 500 miliard dolarů, ale tento fond již drží aktiva v hodnotě 320 miliard dolarů a stává se z něj „nečekaný patron amerických firem ze Silicon Valley“. Drží například velké podíly ve společnostech jako či Lucid Motors, 45 miliard dolarů investoval do japonského konglomerátu SoftBank.
Jako diplomatický nástroj používá svůj investiční fond Katar. Jeho populace je malá, ale země drží třetí největší zásoby zemního plynu na světě a „jeho vůdci se tak nemusí obávat krátkodobé návratnosti investic“. V zemi neexistuje nezaměstnanost, všichni si mohou najít zaměstnání a státní investiční fond například vlastní „velkou část Londýna“. Minulý rok pak koupil 19% podíl v ruské společnosti a miliardy dolarů byly také Katarem investovány v Turecku. The Economist tvrdí, že obě země jsou jeho významnými partnery a nikdo si podobné investice nedovolí zpochybňovat.
Bahrajn a Omán nemají takové ropné bohatství jako jejich sousedi, investice jejich fondů jsou řádově nižší a The Economist tvrdí, že se zaměřují především na rozvoj domácí ekonomiky. Namísto rizikových technologických investic se snaží o modernizaci prostřednictvím podpory školství či zdravotní péče.
Všem těmto fondům zemí Zálivu by pak prospělo, kdyby se učily od Norska. Jeho státní investiční fond spravuje asi 1 bilion dolarů aktiv a na jeho aktivity dohlíží parlament. Nedávný odklon od investic do ropy a zemního plynu a přechod směrem k obnovitelným energiím byl pak předmětem dlouhé veřejné debaty. Fondy zemí Zálivu takovou transparentnost nemají.
The Economist píše, že některé z nich ani nezveřejňují své finanční výsledky. Kontrolovány jsou „několika lidmi, kteří jsou blízcí monarchovi“. „Vlády těchto zemí apelují na společnost, aby se neobávala budoucnosti. Až dojde ropa a zemní plyn, nahradí příjmy z nich investiční fondy. Jenže tyhle sliby nemají velkou váhu, pokud budou fondy spravovány jako osobní majetek vládců,“ uzavírá The Economist.
Zdroj: The Economist