Současná hodnota nekrytých závazků vlády USA v oblasti penzí a zdravotního pojištění Medicare dosahuje 46,7 bilionu dolarů, čili zhruba 2,5násobku amerického HDP. Jiné odhady posouvají tento údaj ještě mnohem výš. Ve Spojeném království spěje podobný výpočet „časované bomby skrytého dluhu“ Institutu Adama Smithe k částce 1,85 bilionu liber (2,34 bilionu dolarů). Situace ve Švýcarsku, Francii, Belgii, Německu, Rakousku a Španělsku se přitom příliš neliší. Zdá se, že všechny vyspělé ekonomiky čekají s veřejnými financemi pořádné trable.
Anebo možná ne.
Co když skutečně existuje cosi jako koláče bez práce? Co když existuje způsob, jak získat peníze na úhradu sociálních programů, jako jsou penze a zdravotní péče, aniž by se zaváděly další daně? Opravdu existuje: státní pokladny by měly zřídit fondy sociální péče, které si budou půjčovat peníze za nízké úrokové sazby a investovat výnosy na akciovém trhu.
Koláče zadarmo
Podle jedné studie opírající se o data za sto let z 16 vyspělých ekonomik byly výnosy z investic do akcií v průměru o 6,96 % vyšší než výnosy z vládních dluhopisů. Výsledky napříč zeměmi byly pozoruhodně konzistentní. Nejnižší akciové prémie, ve výši 3,8%, mělo Dánsko, zatímco nejvyšší byly v Japonsku, ohromujících 9,89 %.
Existují určité důkazy, že v posledních letech byla prémie u akcií o něco nižší. Budeme konzervativně předpokládat, že během příštích 50 let dosáhne přibližně 4 %. Vlády si tedy budou moci od veřejnosti půjčovat se sazbou o 4 % pod úrovní výnosů na akciových trzích. Jak je to možné a proč tuto akciovou prémii dosud nevysává burzovní arbitráží nějaký bohatý investor?
Tady je užitečné uvažovat o trzích s aktivy tak, že umožňují obchody mezi různými typy lidí. Konkrétně mladým pomáhá spořit si na stáří. Z příklonu k takovému přístupu plyne, že tržní volatilita nemá nic společného s ekonomickými fundamenty. Je spíše odrazem živočišného elánu investorů, kteří se zapojují do orgií nakupování, a prodávání akcií a podílů poháněných sebenaplňujícími se vlnami optimismu a pesimismu. Volatilita podle tohoto náhledu na trhy existuje, protože téměř všichni lidé, s nimiž vy i já budeme na finančních trzích obchodovat, se teprve narodí.
Prenatální investice
Ve své knize Prosperity for All to nazývám absencí prenatální smlouvy. Předpokládejme oproti skutečnosti, že takové smlouvy existují. V takovém smyšleném světě by dosud nenarození nakupovali aktiva, která se ve špatných dobách splácejí, a v těch dobrých by platili. Snad překvapivě by už samotná existence těchto obchodů v prvé řadě eliminovala tržní volatilitu. Ve skutečnosti jsou však trhy aktiv kolísavé, protože dosud nenarození nemohou využívat arbitrážních příležitostí. Právě tyto příležitosti se promítají do akciové prémie.
Přestože se však budoucí generace zatím nechystají na trzích aktiv obchodovat, státní pokladny mohou obchodovat jejich jménem. Před očima nám tu leží obrovský koláč bez práce. Vy ani já si z něj nemůžeme ukrojit, ba ani Bill Gates nebo George Soros. Jen státní pokladna suverénní země je natolik bohatá, aby akciovou prémii dokázala odčerpávat arbitráží, protože může obchodovat jménem dosud nenarozených.
Příklad Velké Británie
Abychom viděli, jak by to fungovalo v praxi, vezměme si za příklad Británii. Její HDP dosahuje přibližně dvou bilionů liber a hodnota všech akcií obchodovaných v indexu FTSE 100 je zhruba stejná. Britské ministerstvo financí by se nejprve muselo rozhodnout, která aktiva je ochotno kupovat. Už dříve jsem navrhl, že by mělo koupit široký hodnotově vážený indexový fond složený ze všech veřejně obchodovaných akcií. Ministerstvo financí by si pak půjčovalo peníze a investovalo je do indexového fondu.
Navrhoval bych také, aby britské ministerstvo financí začalo v malém – například zřízením Fondu sociální péče v hodnotě sto miliard liber. Za předpokladu 4% akciové prémie by investování takové částky vynášelo průměrně čtyři miliardy liber ročně, tedy zhruba tolik, kolik Británie v současnosti každoročně vybere na dědických daních. To nejsou drobné, ale k vyplnění díry v penzích to nestačí.
Kdyby ovšem zkouška v tomto rozsahu uspěla, bylo by možné program rozšířit. Kdyby si státní pokladna půjčila bilion liber, ekvivalent zhruba 50 % britského HDP, a investovala tuto sumu do indexových fondů, očekávaný výnos by byl kolem 40 miliard liber ročně – bezmála tolik, kolik v současnosti Británie získá ze zdanění firem. To je značný balík peněz a při kapitalizaci na úrovni 4 % má současnou hodnotu bilionu liber.
Co kdyby vláda prodělala kalhoty? Nezpustošil by propad na burze o 10 % či 20 % britské veřejné finance?
Ne. Ve většině vyspělých ekonomik si vlády v daňových příjmech berou ekvivalent nejméně 40 % HDP. Čistá současná hodnota tohoto výnosu, při kapitalizaci na úrovni 4 %, dosahuje desetinásobku HDP. Vlády tudíž mají kapsy plné peněz, jimiž by v případě potřeby mohly pohnout trhy. Alternativně by se ministerstvo financí mohlo rozhodnout, že své ztráty vstřebá tím, že přečká významnou recesi. Vždyť iracionalita trhů nemůže přetrvat déle než solventnost státní pokladny velké vyspělé ekonomiky.
Nejsem velkým příznivcem zásahů vlády do trhů. Každý, kdo tvrdí, že se nabízí koláče zdarma, musí nejprve vysvětlit, co mohou dělat vlády, leč jednotlivci nikoliv. V tomto případě je vysvětlení jednoduché: vlády mohou jménem dosud nenarozených uskutečňovat obchody, díky nimž se máme všichni lépe. Je to jistě lepší způsob, jak mohou státní pokladny hradit sociální péči, než aby se snažily vyždímat dalších 40 miliard liber ročně z už beztak příliš zdaněné populace.
Autor: Roger E. A. Farmer je profesorem ekonomie na Warwické univerzitě, ředitelem výzkumu v britském Národním ústavu hospodářského a sociálního výzkumu a autorem knihy Prosperity for All (Prosperita pro všechny) s podtitulem Jak předcházet finančním krizím.
Copyright: Project Syndicate, 2019.
www.project-syndicate.org