Základní nepodmíněný příjem (nebo také všeobecný základní příjem, UBI) rozhodně není novým konceptem, avšak v posledních letech znovu ožívá. Hlasy levice i pravice dnes tvrdí, že by mohl být klíčem k řešení hlavních sociálních a strukturálních problémů, včetně nezaměstnanosti a podzaměstnanosti v důsledku nástupu nových technologií, extrémní chudoby, sociálních pastí a skrytých demotivačních faktorů k práci. Podle této logiky by UBI osvobodil lidi z pout pracovních míst mizerné kvality i nekonečné byrokracie a umožnil jim plně realizovat svůj potenciál.
Rozhodně je to lákavý argument, zejména v době vleklé mzdové stagnace, přetrvávající chudoby, rostoucí nerovnosti a nízkého hospodářského růstu. Prozatím se však – v zemích jako Kanada, Finsko, Keňa a Nizozemsko – odzkoušely jen takové verze UBI, které jsou v podstatě novými formami dávek v nezaměstnanosti a sociálních dávek. Tyto experimenty jsou v rozporu se základní logikou UBI.
Model postupného navyšování UBI může samozřejmě posunout sociální reformu vpřed. Schémata založená na UBI mohou snižovat byrokratickou zátěž a s ní spojené administrativní náklady, a tím zajišťovat nový příjmový tok chudým lidem, zejména díky tomu, že zmenšují či zcela odstraňují potřebu prokazování příjmů a dalších podmínek.
Kontroly a podmínky charakterizují programy ověřování příjmů, které se šíří od 90. let a zejména na globálním Jihu se ukazují jako neúčinné. Pokud by se příjmové transfery staly skutečně „bezcelními“, jak zdůrazňuje belgický filozof a stoupenec UBI Philippe Van Parijs, bylo by to velké vítězství. K tomu by však nemuselo dojít ani tak ve jménu spravedlnosti a rovnosti, ale spíše proto, že to slouží novému režimu akumulace, v němž je zaručeno, že každý člověk bude mít pravidelný peněžní příjem nenavázaný na jakékoliv podmínky. Všichni občané potažmo získají trvalý přístup na finanční trhy, jejichž rozšiřování nabralo závratných rozměrů.
Cesta z tržní závislosti
V roce 1990 dosahovala globální finanční aktiva hodnoty 50 % globálního HDP neboli přibližně 150 bilionů dolarů; v roce 2015 toto číslo přesáhlo 400 % globálního HDP neboli 500 bilionů dolarů.
Ve financializovaném kapitalismu usnadňují pravidelné příjmové toky začleňování do trhu a finanční inkluzi. Slouží jako zástava ve světě, kde se dluh získaný prostřednictvím různých typů půjček a spotřebitelských úvěrů stále častěji používá nikoliv k úhradě fyzického zboží, ale k platbám za služby typu zdravotní péče či vzdělání, které dříve představovaly podstatnou část veřejných výdajů.
Finanční inovace založené na půjčkách krytých příjmem a poskytovaných jednotlivcům představují jeden pilíř sekuritizační dynamiky, která umožňuje neustálé obnovování dluhu, a tím i trvalou expanzi a konsolidaci nových finančních nástrojů. Proměna sociální politiky ve finanční zástavu odráží logiku financializovaného kapitalismu, který mění hotovostní převody, penze a další měnové plány – tedy zdroje pravidelných příjmových toků – v aktiva dávaná k dispozici finančnímu sektoru.
Když se ovšem tato sociální politika používá převážně k obsloužení dluhu a k zajištění nových úvěrů, pak přestává sloužit jako mechanismus k osvobození života jedinců od závislosti na trhu, což byl její původní smysl. Místo toho se stává nositelem rostoucích příjmů domácností a současně zdrojem finančních zisků pro banky a pojišťovny.
Podle tohoto scénáře by UBI poskytoval stabilní příjmový tok, a tím i spolehlivou formu zástavy placené státem, což by vedlo k posilování finančních trhů, a dokonce i ke vzniku trhů nových, zejména v oblasti spotřebitelských úvěrů, hypoték a penzí. UBI by tak ani zdaleka nefungoval jako revoluční cesta ke svobodě a únik před bičem trhu, ale možná by nakonec prostřednictvím zadlužení vydal všechny občany napospas rentiérskému kapitalismu.
Podmínky svobody
Nemusí to tak být. Je však třeba splnit určité podmínky, aby UBI nebyl podřízený světu ovládanému financemi.
Za prvé, a především, to znamená, že UBI musí být zaveden nikoliv jako doplněk sociálních opatření, nýbrž jako prostředek vedoucí k plně dekomodifikovanému přístupu k základním potřebám, včetně potravin, ošacení a dopravy. Současné experimenty nabízejí příliš málo hotovosti. Poskytnutí dostatečného množství hotovosti představuje jediný způsob, jak snížit pravděpodobnost, že UBI bude sloužit převážně, a především, jako zástava.
Za druhé by bylo zapotřebí, aby vlády garantovaly základní veřejné služby, jako jsou bezplatná všeobecná zdravotní péče, vzdělání a výcvik. Žádoucí by byla také silná politika bydlení – včetně agresivní regulace nájmů, vyšší daně z nemovitosti a rozšířené nabídky dostupného bydlení , aby se zajistilo, že růst reálných příjmů nezačne živit spekulace s nemovitostmi.
A konečně by se musela výrazně posílit regulace finančního sektoru. Zavést by se měly vysoké daně z finanční renty, aby se revitalizovala reálná ekonomika.
Bezpochyby je to obrovský (a nesmírně složitý) úkol. Má-li však ideál základního příjmu zůstat nedotčený a zakotvený ve zdravých zásadách a slušných hodnotách, musíme se do tohoto úkolu pustit.
Autorka: Lena Lavinasová, profesorka sociální ekonomie na Ekonomickém institutu Federální univerzity Rio de Janeiro, je autorkou knihy The Takeover of Social Policy by Financialization: The Brazilian Paradox (Sociální politika ve spárech financializace: Brazilský paradox).
Copyright: Project Syndicate, 2019.
www.project-syndicate.org