Několik ekonomů nyní navrhuje expanzivní fiskální politiku financovanou dluhy. Patří mezi ně i Olivier Blanchard. V centru podobných argumentů se nachází současné nízké sazby, k nim se přidává rostoucí příjmová nerovnost, stagnace mezd, únava z utažené fiskální politiky a rostoucí populismus. V neposlední řadě pro fiskální uvolnění hovoří teorie dlouhodobé stagnace a stav monetární politiky, která naráží na nulové sazby. Ekonomové Fredrik Andersson a Lars Jonung na stránkách VoxEU poukazují na to, že podobné argumenty by mohly posunout fiskální politiku od tradičního rámce zaměřeného na stabilizaci cyklu. Podle nich pak může v celé diskusi pomoci pohled na zkušenosti ze Švédska.
„Švédsko se už asi čtvrt století drží striktních fiskálních pravidel, vládní dluh snížilo téměř o polovinu, spoléhalo se na automatické stabilizátory a na monetární politiku a pro podporu dlouhodobého růstu použilo reformy nabídkové strany ekonomiky. Výsledkem byl relativně slušný růst a udržitelné veřejné finance,“ zmiňují ekonomové. Podle jejich názoru je současný tlak na „fiskální aktivismus“ krátkozraký. Taková politika „již byla zkoušena dříve a neuspěla“. Nesystematická stimulace je podle nich namístě jen v případě hlubokých krizí, v běžných časech by se naopak vláda měla zaměřit na stabilizaci míry zadlužení. Jestliže je potřeba podpořit růst, jsou namístě reformy na nabídkové straně ekonomiky.
Fiskální politika ve Švédsku se podle ekonomů dá rozdělit do dvou hlavních období. V prvním dominoval keynesiánský pohled, snahy o oživení hospodářství tímto způsobem vedly v sedmdesátých a osmdesátých letech k prudkému růstu vládních dluhů. Ekonomická aktivita se ale v průměru nezlepšila. Druhé období začalo hlubokou finanční krizí na počátku devadesátých let, kdy rozpočtové deficity převyšovaly 10 % HDP. Tato krize přispěla k „hlubokému přehodnocení ekonomické politiky“ a byl vytvořen fiskální rámec zaměřený na snižování dluhů. Ke stabilizaci ekonomiky byla používána hlavně monetární politika a k tomu se přidaly zmíněné strukturální reformy.
Tato nová strategie byla úspěšná, což ukazuje i následující graf s vývojem míry vládního zadlužení. Na počátku období bylo Švédsko jednou z nejzadluženějších zemí Evropy, postupně se ale dostalo do druhého extrému, dluhy řady jiných zemí naopak rostly.
Švédský fiskální rámec má nyní několik základních rysů: Existuje strop pro vládní výdaje, cíl rozpočtových přebytků pro celý veřejný sektor, rada fiskální politiky, dluhová kotva a požadavek vyrovnaných rozpočtů pro místní vlády. Přebytky mají dosahovat jedné třetiny procenta HDP během celého cyklu a dluhy 35 % HDP +/- 5 procentních bodů.
Poškodila zmíněná konsolidace ekonomický růst? Ekonomové tvrdí, že ne. Tempo růstu bylo totiž podobné jako v USA či v Německu a „dlouhodobý růst závisí převážně na nabídkové straně ekonomiky, a ne na poptávkové“. V případě Švédska mu prospělo zejména snížení daňové zátěže, deregulace trhu práce, rozbití některých monopolů a vstup soukromých firem do veřejných služeb. Ekonomové tvrdí, že tento přístup se liší od přístupu japonského, který vede k prudkému růstu dluhů, ale tempo růstu zůstává nízko, i pokud jej očistíme od demografických vlivů.
„Uznáváme, že škodlivé mohou být i příliš nízké dluhy. Pokud je dosahováno příliš vysokých rozpočtových přebytků, může docházet k ignorování investičních potřeb. Vysoké zdanění může zase poškozovat soukromý sektor,“ dodávají ekonomové. Pokud by byl vládní dluh úplně eliminován, bylo by také těžké zjistit, jaké jsou bezrizikové výnosy. A „zmizela by infrastruktura, která je pro vydávání dluhopisů potřeba, a ta by chyběla v případě možných krizí.“ Cílem by tak mělo být nalezení odpovědné míry zadlužení, která není ani příliš vysoko, ani příliš nízko. Pro Švédsko by to podle odhadů mělo být kolem 25 % HDP.
„Neměli bychom naslouchat Sirénám fiskálního aktivismu. Sazby nebudou nízko navždy, s politickým populismem bychom neměli bojovat populismem fiskálním. Rolí ekonomů je spojit krátkodobé a dlouhodobé cíle a na to se v době rostoucího vlivu populismu, nízkých sazeb a hledání rychlých řešení zapomíná,“ uzavírají ekonomové.
Zdroj: VoxEU