V poslední době se stále více hovoří o takzvané Moderní monetární teorii MMT, a to i v souvislosti s obavami ohledně malé efektivity monetární politiky. Sayuri Shirai na stránkách VoxEU poukazuje na to, že podle některých názorů lze tvrdit, že Japonsko již cestou MMT jde a podle ekonoma můžeme z jeho příkladu posoudit, jak relevantní MMT vlastně je.
MMT tvrdí, že vláda nemůže nikdy čelit neschopnosti splácet své vlastní obligace v případě, že vydává vlastní měnu. Tudíž by měla zvýšit své výdaje tak, aby dosáhla plné zaměstnanosti. Jediným omezením je pro ni inflace. Jde tak v podstatě o naprostou fiskální dominanci nad monetární politikou. Předpokládá se přitom, že fiskální politika je mnohem efektivnější než politika monetární.
Shirai podotýká, že MMT má částečně pravdu, což ukazují problémy, které měla monetární politika se stimulací v pokrizových letech. Naopak fiskální politika může zaměstnanost zvyšovat přímo tím, že podporuje různé investiční projekty. Monetární politika by tak podle MMT měla mít jediný cíl – maximálně podporovat politiku fiskální. Jejím cílem by tak neměla být inflace, ale pouze výše sazeb. To by samozřejmě představovalo převratnou změnu dnešního centrálního bankovnictví.
„Podle mého názoru je MMT ospravedlněna za tří hlavních podmínek,“ píše Shirai a vypočítává: Vláda by musela jednoznačně preferovat investice do infrastruktury, které zvyšují produktivitu v celé ekonomice, inovace a potenciál. Namísto dluhopisů by tyto výdaje musely být financovány přímo novými dolary. A soukromý sektor by musel udržovat svou solvenci tak, aby nehrozila finanční krize vyvolaná jeho přílišným zadlužením. Tento rys je důležitý proto, že monetární akomodace doprovázející fiskální expanzi by mohla vést k dluhové bublině soukromého sektoru.
Stephanie Kelton ze Stony Book University zastává názor, že Japonsko již cestou doporučovanou MMT nějakou dobu jde. Tento pohled ale odmítl jak japonský premiér Šinzó Abe, tak šéf centrální banky Haruhido Kuroda s tím, že japonská vláda se snaží své finance konsolidovat, i když její cíle se v této oblasti zatím nedaří dosáhnout. Co kdyby se ale Japonsko MMT skutečně řídilo?
Tato země trpí dlouhodobě slabou poptávkou domácností, což odráží slabý růst reálných mezd, který je zase dán nízkým růstem produktivity. Negativně působí i stárnutí populace a s ním spojené obavy o stabilitu penzijního systému. Zastánci MMT by v takové situaci mohli argumentovat pro zvýšení důchodů a investic zaměřených na růst produktivity a také na zdravotní péči. BoJ by musela i nadále držet sazby u nuly a vysoké vládní dluhy by nebyly považovány za překážku této politice.
Problémů s tímto přístupem by ale mohlo být hned několik. Na japonském trhu je i přes nízkou inflaci nedostatek pracovních sil a popsaná strategie by tento problém jen zvýšila, což by dolehlo na soukromý sektor. Vláda by také musela celou věc dobře vysvětlit veřejnosti a přesvědčit ji, že systém je udržitelný. Pokud by se ale zvedla inflace, vláda by musela výdaje omezit. Domácnosti by ale z takového vývoje mohly mít předem strach a mohly by se obávat o své důchody, což by efektivitu celého plánu narušovalo. V neposlední řadě by pak dlouhodobé nulové sazby udržovaly při životě zombie společnosti, které jsou známým problémem japonské ekonomiky.
V neposlední řadě je tu otázka vztahu mezi MMT na straně jedné a finanční represí a problémy na finančních trzích na straně druhé. V Japonsku udržuje centrální banka sazby velmi nízko, výnosová křivka je plochá a likvidita na trhu obligací strádá. Nízké sazby se promítají do klesající ziskovosti bankovního sektoru, menší banky se to snaží eliminovat poskytováním úvěrů méně kvalitním dlužníkům a financováním realitních projektů. Ve větších městech dochází k rychlému růstu cen nemovitostí, což snižuje dostupnost bydlení pro domácnosti. Riziko realitní bubliny se nachází vysoko.
Shirai závěrem tvrdí, že MMT nabízí unikátní pohled na fiskální politiku, ale implementace jejích návrhů je problematická. Ukazuje to právě popsaný příklad Japonska. Zde visí otazník především nad udržitelností rostoucího vládního zadlužení a schopností centrální banky udržet výnosy desetiletých vládních obligací u nuly.
Zdroj: VoxEU