„Před několika lety jsem byl na obchodní cestě do Nového Dillí a svému indickému kolegovi jsem chválil krásu budovy, ve které sídlí parlament. Odpověděl, že je skutečně hezká, nicméně že ji nenavrhli Indové, ale Britové. Žádné velké architektonické dílo v zemi podle něj není skutečně indické. Byl jsem jeho upřímností šokován a později jsem si všiml, že na jeho nočním stolku leží kniha od P. G. Wodehouse. Pak mi řekl, že on i jeho kolegové si nejvíce cení britské literatury. Uvažoval jsem nad tím, že dědictví imperialismu možná není tak černobílé, jak se často tvrdí,“ píše na stránkách The American Conservative Casey Chalk s tím, že v podobném duchu se nese nová kniha historika Jeremyho Blacka „Imperial Legacies: The British Empire Around the World“.
Casey tvrdí, že imperiální historie Velké Británie může být velkým poučením pro dnešní Spojené státy, jejichž pozice ve světě prochází postupným úpadkem. On sám podle svých slov navštívil řadu bývalých britských kolonií v Africe a Asii. Britové jsou ve vztahu k nim vykreslováni jako násilní agresoři a zruční političtí manipulátoři, kteří využívali své zbraně a námořní sílu k podrobení si jiných kultur. Problémy mnohých částí světa jsou pak podle tohoto pohledu dány právě tím, jak se dříve chovala britská říše. Teď by za ně měla platit.
Black ve své knize ovšem tvrdí, že Britové si nepodmaňovali země, kde by vládl demokratický řád, ale nahrazovali svou vládou jiné imperiální systémy, které samy spoléhaly na násilné dobývání jiných území. I Indie byla předmětem sporů mezi Mughaly, Sikhy a dalšími národy, řada z nich se přitom chovala vůči místnímu obyvatelstvu brutálně. Hinduismus pak v dobách příchodu Britů podporoval opresivní systém kast a třeba i upalování vdov. Byli to právě Britové, kdo tento rituál zakázal.
Indie „do značné míry existuje jen díky koloniálním snahám Britů“. Vedle nepřátelství a konfliktů mezi utiskovateli a utiskovanými tu také v minulosti existovaly „vzájemné manželské svazky, kompromisy a soužití“. Příkladem může být první i druhá světová válka, ve kterých bojovaly miliony Indů za britskou říši, a to „statečně a svobodně“. Důvodem mělo být podle Blacka to, že říše poskytovala základ dalšího rozvoje civilizace. Británie, která byla ve srovnání s jinými evropskými zeměmi dál v oblasti kultury, ekonomiky i politiky, pak byla podle historika vůdčí silou boje s otroctvím. Její imperialismus „dával základ bezpečnosti, vládě práva a osobním svobodám po celém světě“. A imperialisté „měli také častou tendenci chránit etnické minority více než národní státy“.
Tento komplikovanější pohled na dědictví imperialismu není v akademických kruzích moc populární. Podle Blacka je ale nutné vnímat chování Britů v historickém kontextu stejně jako třeba dřívější chování Američanů. Casey dodává, že Blackovo dílo může na jednu stranu pomoci analýzám „současné americké říše“. Na stranu druhou mají sami Američanů vůči imperialismu negativní postoj. Oni sami byli totiž součástí britské říše. Spojené státy by ale každopádně měly bedlivě zvažovat, co jejich stahování se z globální scény bude znamenat pro svět a pro ně samotné. Čína totiž již nyní budováním svých vojenských základen v Jihočínském moři „porušuje suverenitu některých zemí“. A vládní propaganda doma zemi vykresluje jako novou imperiální mocnost.
Zdroj: The American Conservative