Po desetiletích korupce a špatné správy ekonomiky je ze Zimbabwe v troskách. Lidé trpí chudobou a hladem. Podle OSN bude na počátku příštího roku trpět nedostatkem potravin polovina lidí v této zemi. The Economist přitom poukazuje na to, že dříve to byla jedna z průmyslově nejvyspělejších afrických zemí, ve které jde ale dnes elektřina jen několik hodin denně a často jen v noci.
„Továrny a pekárny stojí v době, kdy venku svítí slunce. Lidé do nich dorazí až za tmy a doufají, že když budou mít dost trpělivosti, dočkají se okamžiku, kdy se stroje rozběhnou,“ píše The Economist. Doma podle něj také vstávají hluboko v noci, aby si mohli vyžehlit oblečení či uvařit. A z vodovodních kohoutků teče voda jen několik hodin týdně.
Opoziční politik Tendai Biti pro The Economist uvedl, že se jeho země vrátila zpět do koloniální éry. Podle svých slov se myje v kbelíku s vodou stejně, jako tak lidé činili v roce 1923. Prezident Robert Mugabe způsobil tiskem peněz hyperinflaci a Zimbabwe si v letech 2008–2009 prošlo hlubokou krizí. Tu zmírnil až přechod na americké dolary, ale současná situace je podobně špatná. Vláda tentokrát viní z problémů sucha, ale „skutečným problémem je to, jak špatně ona sama vládne“.
Vládnoucí strana je u moci od roku 1980 a Emmerson Mnangagwa, který převzal moc od Mugabeho, se svému učiteli v mnohém podobá. „Jeho režim dál bere dolary z bankovních účtů lidí a nahrazuje je směšnými elektronickými penězi, který nyní ztratily většinu své hodnoty. V červnu neměla vláda dost hotovosti, aby zaplatila vojákům, kteří ji brání. Tak vyhlásila, že obchody musí přijímat pouze její peníze. Roční inflace se pak vyšplhala na 500 %,“ píše The Economist.
Lidé v zemi se naučili očekávat od svých vůdců jen to nejhorší a „kreativně se snaží s tím vypořádat“. Rodiny se snaží vyjít s příjmy od svých příbuzných ze zahraničí nebo mají různá vedlejší zaměstnání. Nechápou ale, proč by měli trpět pod útlakem navždy. „Zimbabwe je chudé, protože jeho vládci jsou predátoři. Část viny ale nesou i sousední země a věřitelé země, kteří občas zavírají oči nad zmanipulovanými volbami, mučením a krádežemi národního bohatství,“ píše The Economist.
V roce 1987 se podle něj snažil Mugabe ze země vytvořit stát jedné strany a západní politici došli k názoru, že pevná ruka je pravděpodobně tím, co země skutečně potřebuje. Když v roce 2000 nechal své ozbrojené složky zabrat majetek bílých farmářů, někteří afričtí vůdci se radovali z toho, jak jsou údajně napravovány křivdy kolonialismu. A ignorovali fakt, že velká část majetku přešla do rukou vládních činitelů, kteří se ale neobtěžovali s tím, aby něco pěstovali. Mezinárodní měnový fond pak v roce 2009 dal vládě 510 milionů dolarů s tím, že vítá její plány na reformy. Samozřejmě se nikdy nenaplnily.
Mnangagwa chce nyní další finanční pomoc od MMF a úvěr od Světové banky. Takže opět slibuje, že zruší zákony umožňující útlak a bude kompenzovat farmáře, kterým vláda ukradla jejich půdu. Je ale u moci již 21 měsíců a jak podotýká The Economist, k reálným krokům zatím nesáhl. „Pokud tak neučiní a neukáže, že jeho slova jsou myšlena upřímně, jeho režim by neměl dostat ani cent. Chudým a hladovým by měla být poskytnuta materiální pomoc, ale ne vládě, která jejich strasti zavinila“.
Zdroj: The Economist