Centrální bankovnictví na rozvíjejících se trzích prošlo během pandemie COVID-19 tichou revolucí. Na rozdíl od minulých krizí se mu podařilo napodobit to, co zavádějí centrální banky v rozvinutých ekonomikách: proticyklické politiky s kvantitativním uvolňováním (QE), nákupy aktiv v místní měně, škrty úrokových sazeb a monetizaci vládních schodků.
V minulosti by taková politika rozdmýchala inflaci a tlak na devizové kurzy. Tentokrát ne. S výjimkou několika centrálních bank, které měly potíže už před pandemií, se centrálním bankám zemí s rozvíjejícími se trhy podařilo využít QE k vytvoření většího manévrovacího prostoru pro reakci na krizi.
Tuto změnu umožnila měnová politika rozvinutých ekonomik. Jejich vlastní programy QE mají pozitivní druhotné efekty a v reakci na krizi rozšířily měnové swapy a zahraniční devizové repo operace. Ze všech opatření přijatých globálně systémovými centrálními bankami (GSCB) je nejdůležitější reakce amerického Federálního rezervního systému, ale i swapy a repo operace Evropské centrální banky (ECB) a Čínské lidové banky (PBOC) mají na regionální úrovni významný dopad.
Účinky škrtů úrokových sazeb a obrovských injekcí likvidity v rozvinutých ekonomikách zasáhly v důsledku globální honby za výnosem také rozvíjející se trhy. Po počátečním březnovém klopýtnutí trhů se na rozvíjející se trhy vrátily kapitálové toky a v následujících měsících došlo k vysokým dluhovým emisím. Rozvíjejícím se trhům se rovněž podařilo snížit vlastní úrokové sazby a v případech, kdy je trh dostatečně velký, začaly jejich centrální banky vydávat aktiva denominovaná v domácí měně.
Mohutná expanze měnových swapů ze strany GSCB zatím zmírnila tlak na devizový kurz. Tyto swapové linky fungují jako záchranné sítě předcházející nedostatku zahraničních měn na domácích trzích. Na počátku pandemie Fed reaktivoval svá aktuální swapová aranžmá s ECB, Bank of Canada, Bank of England, Japonskou centrální bankou a Švýcarskou národní bankou, přičemž zároveň prodloužil jejich splatnost. Posléze poskytl swapové linky centrálním bankám Austrálie, Brazílie, Dánska, Jižní Koreje, Mexika, Nového Zélandu Norska, Singapuru a Švédska.
Fed sice k obdobným opatřením přistoupil už během globální finanční krize před deseti lety, ale nyní zašel mnohem dál. Na konci března začal nabízet nový dodatečný dočasný repo nástroj pro zahraniční a mezinárodní měnové orgány (FIMA). Tento nástroj umožňuje centrálním bankám a veřejným měnovým institucím z celého světa použít existující zásobu dluhopisů amerického ministerstva financí jako kanál pro přístup k likviditě v amerických dolarech.
Ačkoliv repo nejsou pravým měnovým swapem (protože FIMA už musí mít k dispozici zástavu v podobě aktiv denominovaných v dolarech), přesto se osvědčily jako silný zdroj tržní důvěry. A protože pouhá dostupnost repo může postačit k ujištění trhů, v mnoha případech ani není potřeba tohoto nástroje využít.
Repo navíc mohou fungovat jako předchůdci skutečných měnových swapů podle modelu repo operací ECB s Polskem a Maďarskem v roce 2009. V současné krizi ECB i PBOC rozšířily swapové linky i repo ve sférách svého měnového vlivu, což umožnilo prudké snížení kurzových rizik na rozvíjejících se trzích.
Dodatečný manévrovací prostor pro centrální banky zemí s rozvíjejícími se trhy přetrvá tak dlouho, jak dlouho zůstane měnová politika rozvinutých ekonomik dostatečně expanzivní. V krátkodobém a střednědobém výhledu je to vysoce pravděpodobné, protože centrální banky rozvinutých ekonomik nedokážou (z různých důvodů) plně opustit QE, které zahájily před deseti lety, přestože se růst a zaměstnanost od té doby zotavily.
Vzhledem k pandemii a k hluboké ekonomické recesi, kterou vyvolala, dnes není ukončení QE na dohled. Několik centrálních bank má navíc formální závazek udržovat úrokové sazby nízké nebo i záporné a nové digitální měny centrálních bank by mohly implementaci takové politiky relativně usnadnit.
Pro centrální banky rozvíjejících se trhů to ve výsledku znamená, že se s největší pravděpodobností budou moci těšit z druhotných efektů měnové politiky GSBC i v dohledné budoucnosti. Přínosy této volnosti však mají své hranice. Centrální banky z mnoha zemí s rozvíjejícími se trhy mohou už brzy zakusit nezamýšlené dopady na finanční stabilitu a řízení.
QE a vleklá recese totiž zákonitě zasáhnou účetní rozvahy firem, domácností a nakonec i bank. Až k tomu dojde, počet bankrotů a nesplacených úvěrů se prudce zvýší a vlády zemí s rozvíjejícími se trhy zjistí, že pro řešení těchto problémů mají stále daleko menší fiskální prostor než jejich protějšky v rozvinutých ekonomikách.
Pravděpodobně se objeví i problémy s řízením. Nákupy aktiv centrálními bankami, které přesáhnou rámec vládních dluhopisů, vyvolají obavy z průhlednosti a zodpovědnosti. To může být ostatně problém i v rozvinutých ekonomikách (ačkoliv ty mají stále výhodu většího fiskálního prostoru a pevných institucionálních struktur).
Tak či onak, v různých oblastech domácí finanční stability a řízení se pravděpodobně brzy objeví zranitelná místa rozvíjejících se trhů. Politici v těchto zemích udělají dobře, když zůstanou ve střehu.
Piroska Nagy-Mohacsiová je programovou ředitelkou a vysoce postavenou členkou Institutu pro globální záležitosti při London School of Economics.
Copyright: Project Syndicate, 2020.
www.project-syndicate.org