Pandemie staví vysoce zadlužené chudé země před osudové dilema. Jak si loni v dubnu posteskl etiopský premiér Abiy Ahmed, laureát Nobelovy ceny míru, lídři jsou nuceni si vybrat, jestli budou „dál splácet dluh, anebo zdroje přesměrují do záchrany životů a živobytí“. Když zvolí to druhé, často se budou muset zpovídat Číně – největšímu bilaterálnímu věřiteli Afriky.
Aby Etiopie mohla reagovat na covid-19, bylo podle Ahmeda nezbytné moratorium na splátky dluhu. Takové moratorium mělo Etiopii – jedné z nejchudších zemí světa – ušetřit 1,7 miliardy dolarů od dubna 2020 do konce roku a 3,5 miliardy dolarů v případě prodloužení do konce roku 2022. Účinná reakce na covid-19, poznamenal tehdy, by stála tři miliardy dolarů.
Angolu dluhové moratorium skutečně zachránilo, alespoň prozatím. Společně s Čadem, Konžskou republikou, Mauritánií a Súdánem byla Angola pod silným finančním tlakem, v důsledku zhroucení komoditních cen vyvolaného krizí covidu-19. V září však Angola dosáhla dohody se třemi svými významnými věřiteli, včetně Čínské rozvojové banky (CDB, jíž Angola dluží 14,5 miliardy dolarů) a Čínské exportní a importní banky (Exim banky, jíž dluží 5 miliard dolarů), že v průběhu příštích tří let získá 6,2 miliard dolarů v úlevách od dluhu.
Podobně Zambie v říjnu zmeškala splátku úroku ve výši 42,5 milionů dolarů z dolarového dluhopisu a byla na pokraji platební neschopnosti u svého zahraničního dluhu v hodnotě 12 miliard dolarů – ekvivalentu přibližně poloviny jejího HDP. Titíž čínští věřitelé ale tlak zmírnili: CDB odložila splátky úroků i jistiny o šest měsíců, do dubna 2021, a Exim banka u svého portfolia suverénních půjček v hodnotě 110 milionů dolarů pozastavila všechny splátky.
Dohoda s Exim bankou byla dojednána v rámci Iniciativy G20 pro pozastavení dluhové služby (DSSI), která umožňuje 73 nejchudším zemím světa požádat o dočasnou úlevu od splátek bilaterálních dluhů. Žádost podle DSSI si prozatím podalo 46 zemí, přičemž mezi 31 z nich v Africe patří Angola a Zambie.
Asi 70 % dotčených splátek – v hodnotě kolem osmi miliard dolarů – je vůči Číně, která drží 62 % oficiálního bilaterálního dluhu Afriky. To by nemělo překvapovat: od globální finanční krize roku 2008 Čína své přímé půjčování rozvojovým zemím vytrvale sune výš. U 50 nejzadluženějších příjemců takových půjček se průměrný objem dluhu vůči Číně zvýšil z necelého 1 % HDP v roce 2005 na víc než 15 % v roce 2017.
To s sebou nese vážná rizika. V prvé řadě mají čínští vypůjčovatelé sklon nastavovat nepříjemnější podmínky – vyšší úrokové sazby, kratší splatnosti – než multilaterální rozvojové banky. V dubnu 2020 tanzanský prezident John Magufuli údajně hrozil zrušením projektu za 10 miliard dolarů, jejž započal jeho předchůdce, protože čínské financování bylo vázáno na podmínky, které by přijal „jedině opilec“.
Většinu čínských bilaterálních půjček navíc poskytují takzvané politické banky a státní komerční banky, které sice může ovládat čínský stát, leč nepůsobí jako suverénní věřitelé, nýbrž jako právně nezávislé subjekty. Na rozdíl od suverénních věřitelů, kteří jsou členy Pařížského klubu, tak často u rozvojových půjček vyžadují zástavu. Tou je podmíněno kolem 60 % jejich celkových úvěrů vůči rozvojovým zemím. Když země požádá o dluhovou úlevu, její čínští věřitelé si mohou nárokovat práva k aktivům v úschově.
Kromě toho mají čínské banky vzhledem ke svému mlhavému postavení – ani veřejné, ani soukromé – tendenci dojednávat změny úvěrů bilaterálně a vskrytu. Právě tak tomu bylo se zambijskou dohodou s CDB, již Čína považuje za komerčního věřitele. Čína odmítla vyslyšet výzvy Světové banky a G20, aby se CDB jako oficiální bilaterální věřitel zapojila do DSSI, a trvala na tom, že k pozastavení splátek dluhové služby došlo „na dobrovolném základě a v souladu s tržními principy“.
Jistěže, zodpovědnost za nastalou situaci nenese výhradně Čína. Do náruče čínských věřitelů vehnalo tolik zemí s nízkými příjmy to, že jim ostatní věřitelé dostatečné financování neposkytli, zejména u infrastrukturních investic.
Africké země si často nemohou dovolit vybudovat infrastrukturu, již zoufale potřebují na podporu svých rostoucích populací. Navíc jsou jim nedostupné mezinárodní kapitálové trhy a banky. Suverénní věřitelé přitom mezeru nezaplnili: na Pařížský klub v roce 2017 připadalo jen 5 % veřejného a veřejně zaručeného dluhu v subsaharské Africe.
Naproti tomu čínští věřitelé projevili ochotu nabídnout půjčky chudým africkým zemím bez větších požadavků na reformy vládnutí a protikorupční opatření. Výsledkem jsou projekty, které se pojí s drakonickými výpůjčními podmínkami, jsou provozně nákladné a nikdy pravděpodobně nepřinesou slušné výnosy.
Dluhová moratoria během krize covidu-19 snad chudým zemím nabídnou dočasný oddech a uvolní finance na pandemickou reakci. Problémy těchto zemí s dluhem ale nevyřeší. Právě naopak, konec moratorií by mohl vyvolat vlnu souběžných platebních neschopností, která by si vyžádala zásah Mezinárodního měnového fondu a dalších multilaterálních institucí.
K udržitelnému řešení těchto dluhových rizik je nezbytný nový mezinárodní rámec. Do čela úsilí o vytvoření konstrukce, která dokáže zvládnout dopady čínského predátorského úvěrování, by se měl postavit nastupující americký prezident Joe Biden. Ostatně vést Čínu k zodpovědnosti za její neférové obchodní postupy je jedna z mála oblastí, kde ve Spojených státech existuje široká shoda napříč oběma stranami, a čínské aktivity ve finančnictví jsou ještě méně transparentní – a potenciálně ještě ničivější.
Paola Subacchi, profesorka mezinárodní ekonomie v Institutu globální politiky při Koleji královny Marie Londýnské univerzity, vydala naposledy knihu The Cost of Free Money (Yale University Press, 2020).
Copyright: Project Syndicate, 2021.
www.project-syndicate.org