South China Morning Post obsáhle píše o horšící se fiskální situaci Číny. Ta je dána jednak cyklicko/pandemickými faktory, ale také strukturálním vývojem, včetně demografie. A podle některých názorů z Číny jí zhoršuje i to, že Američané „exportují své dluhy“ do zahraničí, zejména do Číny. Není to ale trochu zavádějící pohled?
1. Přebytky bez půjček nejdou: Pokud nějaká země od zbytku světa dováží více, než do něj vyváží, musí jí na to zbytek světa půjčovat. Pokud by tak neučinil, oslaboval by měnový kurz rádobydovozce, jeho chuť na importy by klesala a zároveň by rostla chuť zbytku světa na jeho exporty. To je nehodnotící konstatování, a pokud k němu chceme dávat nějaké hodnocení (tak, jak tomu je u výše zmíněného názoru), začneme se pohybovat na ošemetné stezce.
Třeba ve světě, kde je docela vzácná poptávka a panují snahy o vyšší zaměstnanost, má řada zemí snahu vyvážet a zaměstnanost si zvyšovat tímto způsobem. A jsou tak rády, pokud najdou nějakého dovozce, kterému ochotně na své dovozy půjčují. V takovém světě zřejmě žijeme, příkladem takové země může být Německo a popsaný mechanismus je dost podstatnou součástí celé ságy dluhové krize v eurozóně a pokusů o její vyřešení.
2. Čína není výjimkou: Dalším příkladem takové země půjčující světu na své exporty (a přebytky) byla hodně, a z nemalé části ještě je, Čína. Ta ve své době mohutně kupovala americké obligace (půjčovala Američanům na nákup čínského zboží). Pokud by tak nečinila, nastalo by výše popsané – renminbi by k dolaru posilovalo, celé kolečko „americké dluhopisy za čínská trička“ by se přestalo otáčet. Čína to nedělala z altruistických důvodů, ale z vlastního zájmu.
Jinými slovy to ve svém komentáři trefně popsal Michael Pettis: Říkat, že světu by neměly být nuceny americké dluhopisy, je jako říkat, že světu by nemělo být umožněno dosahovat s USA obchodních přebytků. Nebo ještě jinak: Američané nutní světu své obligace asi tak stejně, jako jim zbytek světa nutí své exporty.
3. Co kdyby. Co by se stalo, kdyby Američané teoreticky přestali své obligace světu nabízet – přestali by si od něj půjčovat? Z hlediska řady exportujících zemí včetně Číny by šlo o vážný problém*, protože by se musely začít mnohem více spoléhat na svou poptávku, a ne na poptávku z USA. Pokud by domácí poptávka v dostatečné míře nebyla, vzrostla by domácí nezaměstnanost a nastal by ekonomický útlum.
Dlužno dodat, že Čína se o takový posun směrem k domácí poptávce (a od průmyslu ke službám) snaží, ale jde o běh na dlouhou trať. S tím, že jej znatelně brzdí každý ekonomický problém, který vše vrací do starých stimulačních kolejí (více investic, více exportů). Zdůrazňuji, že výše uvedené neříká, že ono kolečko „dluhopisy za trička“ se může točit dál a dál, že dluhy nemají svůj limit, a podobně. Jde „jen“ o to, že obratu věcí směrem k nějaké lepší a méně parciální rovnováze asi nepomáhá hodně parciální pohled na to, co se vlastně děje. I tahle mince má dvě strany.
*Co by se stalo v USA? Přestat nabízet své obligace by v principu znamenalo, že Američané jako celek by začali méně spotřebovávat (zadlužovat se) a začali by více spořit. Záleží pak na tom, v jakém prostředí by se to stalo. Pokud by třeba tyto vyšší úspory financovaly domácí investice do domácích produkčních kapacit, výsledkem by třeba bylo úplné překlopení onoho kolečka „dluhopisy za trička“. USA by začaly dosahovat obchodních přebytků a splácely své dluhy světu. Scénářů je více, ale tento tu zmiňuji proto, že ono kolečko se dříve či později bude muset zastavit, popřípadě otočit. Jde o to, jak k tomu dojde. Klíčovou roli budou hrát právě úspory Američanů, což je zase faktor, který možná plně nedoceňují Američané.