Je tomu dvacet let, co Jim O'Neil z přišel se zkratkou BRIC. Podobných zkratek máme dnes ve světě investic a financí více - namátkou FAANG, GRANOLAS, či PIIGS. Ale BRIC(S) byla možná první skutečně široce rozšířená. Od počátku se přitom hovořilo o tom, že zahrnování Brazílie, Ruska, Indie a Číny do jedné skupiny je spíše marketingovým tahem než nějakým smysluplným ekonomicko–investičním konceptem. Oněch dvacet let dalo tomuto pohledu za pravdu a dnes se o této skupině jako o celku v podstatě již nehovoří. Pár slov o její cestě a členech.
1. Velké rozdíly: Al Jazeera přinesla reportáž, která onu cestu popisuje zhuštěně na úrovni produktu: Čínský produkt je nyní ve srovnání s rokem 2001 asi o 1 000 % vyšší, v Brazílii jako v druhém extrému jen o 158 % výše. Rusko dokázalo za posledních dvacet let zvýšit svůj produkt o 384 % a Indie o 440 %. Abychom to nechali plně dosednout: Pokud by se všude vyráběly třeba jen židle a všechny země jich na počátku vyráběly 100, tak Čína jich po dvaceti letech produkuje 1100, Indie 540, Rusko 484 a Brazílie 258. K BRIC byla za čas přiřazována ještě Jižní Afrika, čímž vznikly BRICS, ale tato země je na tom v uvedeném srovnání ještě hůře než Brazílie.
Rusko a Brazílie jsou ekonomikami značně závislými na vývoji na komoditních trzích, což se projevilo i na výše uvedených číslech. Ale zdaleka nejen to – na udržitelnost, výši a kvalitu ekonomického rozvoje má bezesporu dopad i kvalita a vyspělost institucí, systémů a společnosti jako takové. Což je samozřejmě téma, o kterém se dá hovořit velmi dlouze, a to nejev ve vztahu k těmto zemím.
2. Indický experiment: O Indii se někdy hovoří jako o dalším velkém příběhu po Číně. V posledních letech se jí pak dostávalo zájmu eko-finančních médií asi zejména kvůli jejímu monetárnímu experimentu. V roce 2016 totiž prý s cílem omezení korupce přikročila ke stahování bankovek s nejvyšší nominální hodnotou a následující graf ukazuje, jak se následně vyvíjely peněžní agregáty od M0 až po M2:
Zdroj: Amartya Lahiri
Podle grafu tedy došlo k výraznému, ale přechodnému monetárnímu šoku a ekonomové jako Amartya Lahiri či Scott Sumner tvrdí, že na HDP se tento šok projevil jen mírně. Jinak řečeno, mohlo by jít o důkaz toho, že přechodné změny v peněžní nabídce mají jen zanedbatelný efekt. A v případě Indie se ještě projevil možná hlavně kvůli tomu, že stahování bankovek bylo spíše reálným šokem, protože ovlivnilo transakce jako takové. Úvahy tohoto typu jsou pak relevantní i pro monetární politiku na Západě, včetně QE a aktuálně intenzivně probíraného taperingu.
3. Čínská exponenciála: O pomyslném HDP vítězi mezi BRIC, tedy Číně, tu píšu relativně často. Namísto rozebírání pastí středních příjmů, posunů k novému ekonomickému modelu a podobně tu tak dnes poukážu jen na jednu aktuální věc – v Číně se dostává do problému s likviditou a následně solvencí další obrovský konglomerát. Podle Caixin má Baoneng 31 miliard dolarů dluhů, zaměstnanci žádají nevyplacené mzdy, dodavatelé zaplacení nesplácených faktur, věřitelé splacení nesplácených dluhů.
Ekonom Michael Pettis v této souvislosti poukazuje na to, že do firmy investovala i místní vláda a Peking by podle ekonoma měl podobné společnosti buď rychle rekapitalizovat, nebo naopak rychle likvidovat (protože lineární proces zhoršování jejich situace se mění na exponenciální). Dluhy jsou jakousi odvrácenou stranou onoho čínského úspěchu a výše uvedené je typickým syndromem starého „tvrdého“, který přestává fungovat. V obecnějším a hlubším slova smyslu to možná neplatí ani zdaleka jen o Číně.