Do fungování peněžního systému a ekonomiky promlouvá notně to, co se dá nazvat peněžní iluzí. Tedy tendencí lidí hledět hlavně na nominální, a ne reálné proměnné. Včera jsem to motitvován úvahami o kryptoměnách zmiňoval v souvislosti s (hypotetickým) systémem stabilní peněžní nabídky. Dnes pár dodatečných poznámek o paralelních systémech, zadlužování a diskusích o podobných tématech.
1.peněžní iluze: Včerejší pointa se dá také shrnout tak, že lidé většinou nejsou indiferentní mezi (i) systémem, v němž budou reálné mzdy růst třeba o 2 % a nominální stagnovat (ceny budou o 2 % klesat) a třeba (ii) systémem s 4 % nominálním růstem mezd a také 2 % růstem reálným. Druhý systém budou právě kvůli peněžní iluzi považovat za ten, který přináší více. Na podobnou notu můžeme zmínit velkou averzi k nominálnímu poklesu mezd (minimálně ve srovnání s reálným poklesem). Což se mimo jiné promítá do snahy držet stabilně inflaci mírně nad nulou. Tak se totiž mimo jiné vytváří určitý polštář pro reálný pokles mezd bez poklesu nominálního v případě, že ekonomika projde nějakým negativním šokem.
2.paralelní systém: Včera jsem také zmiňoval, že možná může fungovat svět paralelních fiat měn a jedné, či několika málo dominantních kryptoměn. Fiat měna by pak v ideálním průměru nesla 2 % inflaci, kryptoměna by k ní v rovnovážné dynamice posilovala v průměru o 2 % ročně. Na jednotku kryptoměny by tak lidé potřebovali o 2 % ročně více fiat měny, které by také 2 % ročně přibývalo tak, aby bylo dosaženo oné inflace a byla uspokojena touha po nominálním růstu mezd (ve fiat měně). To vše při stabilním produktu. Pokud by rostl, růst peněžní fiat zásoby by musel být odpovídajícím způsobem vyšší. Je to vlastně takový model cílení nominálního produktu, v něm rostou stabilně ceny i reálná produkce. A němž by se díky existenci rozšířené kryptoměny jasně zviditelňovala ona peněžní iluze.
3.systém může škodit, ale i dobrý systém má své hranice. Zdá se mi, že naděje vkládané do kryptoměn se často odvíjí od pocitu, že stabilní peněžní báze by nějak krotila dluhy. Někdy totiž panuje určitá představa, že současný peněžní systém podporuje zadlužování. Vše doposud uvedené byl spíše technicko matematický popis. Nyní přechozím mnohem více do oblasti názorů a přesvědčení:
Docela hluboce nevěřím, že by přechod na systém kyptoměn/digitálních měn se stabilní nabídkou generoval nějakou výraznou změnu v oblasti přílišného zadlužování, bublin, iracionálního dluhově investičního chování, státních dluhů a podobně. Jeden z důvodů, proč tíhnu k tomuto názoru, je třeba chování investorů na akciích. Jak modelové pokusy, tak reálný svět ukazují, že bubliny a iracionální chování (pojící se i s různými formami dluhů) vznikají v prostředí vysoké „likvidity“, i bez ní. Podobně sklony k přílišnému zadlužování tkví jinde, než v peněžním systému. V našem způsobu uvažování, zodpovědnosti, rozumnosti, (ne)hledání rychlých řešení atd.
Vezměme si také jako příklad současné mimořádné zadlužování americké vlády – přitom probíhá QT, výnosy dluhopisů jsou relativně vysoko. Ve stejnou dobu jsou rizikové marže na korporátních dluhopisech mimořádně nízko a to se nedá říci, že by panovalo období nízké makroekonomické nejistoty. Opět – rozhodující je to, jak uvažujeme. Měnění systémů má své hranice, od určitého bodu už jde spíše jen o odvádění pozornosti od nutnosti měnit sebe.
4.diskuse o diskusích: Mám silný dojem, že tradiční rychlo-diskuse v televizi, či jiném médiu o relativně komplexních tématech jsou většinou jen parodií, která může napáchat více škody než užitku. Jsou to spíše hádky. Třeba na relevantní diskusi o kryptoměnách bych odhadoval, že i při velmi velké a dobré vůli dojít k nějakému závěru a shodě by bylo potřeba alespoň pár hodin. Což možná implikuje i to, že i mé články z tohoto týdne nemusí být tím nejlepším počinem. Ale s trochou snahy o pochopení toho, co chci říci (a co neříkám) to snad jde.