Některé ještě ne tak dávno populární ekonomické teorie a myšlenky ve světě reálného vývoje rychle zapadly. Jiné by zase možná stály za připomenutí - jak jsem psal před pár dny, třeba ta o vytěsňování investic soukromého sektoru vysokými rozpočtovými deficity a vládními dluhy. Ve volném pokračování této úvahy se dnes podíváme na jeden myšlenkový proud, který byl poměrně hodně populární před dvaceti, třiceti lety. Ale dnes se o něm už moc nemluví, i když některé jeho koncepty, zjištění a poznatky mohou být docela známé. Včetně přílišné investiční sebedůvěry.
Oním myšlenkovým proudem jsou takzvané behaviorální finance. Tedy pohled na dění na trzích přes to, jak funguje lidská psychika. Připomeňme si, že velká část středněproudé ekonomické a finanční teorie funguje na základě předpokladu „racionality“ člověka. A to v širokém slova smyslu – od absence vlivu emocí až po schopnost plně získávat a relevantně posuzovat nové informace. Stačí přitom jednoduchá sebereflexe na to, abychom takový předpoklad považovali za poněkud odvážný. Tudíž prostor pro onen behaviorální pohled.
V praxi to ale pak vypadá zhruba následovně: Teorie stojící na oné racionalitě jsou poměrně jednoduché, logické, s relativně jasnými závěry. Behaviorální teorie a myšlenky mají sice velmi silný nádech nám povědomého, nedokonalého, ne tak racionálního. Nicméně ve výsledku pak nemáme žádný jasný a jednoznačný pohled, teoretickou kotvu a rámec, na kterém by se dalo něco stavět. Spíše šlo a jde o neustále se rozšiřující seznam toho, na co si dávat pozor.
Ona dichotomie, kde na jedné straně stojí předpokládaná racionalita a jednoduchost teorií a na straně druhé naše skutečné uvažování a jednání, je vlastně sama o sobě také behaviorálním jevem. Ale místo jeho rozebírání přejděme ke konkrétnímu tématu - jedním z v behaviorálních financích nejčastěji citovaných rysů „skutečných“ lidí je jejich tendence považovat se za nadprůměrné. Bývá to dáváno na roveň s přehnanou sebedůvěrou, i když to nemusí být to samé. Proč? Můžeme třeba věřit, že dokážeme něco hodně těžko proveditelného, ale nemusíme nutně věřit, že jsme v tom nadprůměrní. Tj., můžeme si myslet, že ostatní jsou v tom ještě lepší. Ale nyní předpokládejme, že obojí je v podstatě to samé.
Na CFI dávají pro demonstraci popsaného jevu za příklad studii, kterou provedl James Montier. Šlo o průzkum mezi 300 profesionálními správci fondů, kdy se asi 74 % z nich domnívalo, že jejich investiční dovednosti a schopnosti jsou nadprůměrné. Většina zbytku pak věřila, že jsou na průměru. Což samozřejmě matematicky nejde. CFI k tomu poukazuje na to, že třeba známý investor Ray Dalio podle svých slov připisuje značnou část svého úspěchu právě tomu, že se vyhýbal chybám plynoucím z přehnané sebedůvěry. Což mimo jiné znamená připustit si, že se ve svých dohadech a krocích může mýlit.
V souvislosti s příliš vysokou, nebo možná lépe řečeno neoprávněnou sebedůvěrou bývá zmiňována i iluze kontroly. Tedy neoprávněná víra, že nad událostmi máme mnohem větší kontrolu, než jaká ve skutečně existuje. Já bych spíše hovořil o tom, že věříme v takový druh kontroly a schopnosti měnit a ovlivnit věci, který mnohdy skutečně nemáme (ale můžeme mít jiný, na který zase zapomínáme). Přehnaná sebedůvěra bývá také zmiňována v souvislosti s přílišným optimismem v odhadu toho, jak rychle dokážeme něco dokončit. A s tím zase úzce souvisí s možnou tendencí dávat nějaké budoucí události, či vývoji příliš velkou pravděpodobnost jen proto, že chceme, aby se to skutečně stalo.
Z mého pohledu máme své životy v rukou mnohem více, než se často domníváme. Nicméně ono „v rukou“ má jinou, jemnější povahu, než „hrubé“ uvažování ve stylu „prostě to teď chci a ono to tak proto bude“. Nejde celkově o černobílé téma. Což mimo jiné ukazují studie zaměřené na to, jak se ve sportu shlukují a kupí události, kdy má někdo štěstí, či naopak smůlu. Ale o tom třeba někdy jindy.