Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku opět jednou oživilo naděje českých majitelů domů, že se snad jednou konečně zbaví nesmyslného systému regulace, který v Čechách přetrvává z dob hlubokého socialismu. Jenže právě ta vytrvalost hloupého systému regulace nabádá k opatrnosti.
Bývalý ministr Císař mne pak v článku v MFD přesvědčil, že regulátoři se nevzdají nikdy. Dnes navrhuje vytvoření „orgánu“, který by stanovoval „objektivní“ nájemné nejen podle polohy domu, ale i kvality bytu. To je fascinující úvaha a je škoda, že cesta k ní byla tak dlouhá a trnitá. Podíval jsem se do archívu a našel článek z roku 1996 – změnilo se něco? Ani bývalý ministr ani dnešní zastánci „rozumné deregulace“ se stále nemohou smířit s tím, že nejlépe ocení kvalitu bytu tržní nájemné a že jejich snaha a vytváření různých „orgánů“ a „cenových map“ je mrhání energií…
Stéblem, jehož se zastánci přísné regulace nájemného chytají, je názor odborného mluvčího ČSSD pro otázky bydlení profesora Jaromíra Císaře, že bydlení představuje odvětví přirozeného monopolu. Takový základní omyl je nepochopitelný zvláště u profesora ekonomie na vysoké škole. Přirozený monopol existuje tam, kde každá další jednotka produkce je levnější, než ta předchozí (v ekonomii se říká, že klesají mezní náklady). To je případ rozvodných sítí, kde je levnější a naprosto technologicky postačující postavit jednu celostátní síť. Připojení dalšího zákazníka už pak prakticky nevyvolá žádné další náklady a je zbytečné budovat dvě paralelní rozvodné sítě. V oblasti bydlení taková situace samozřejmě neexistuje. Například postavení jednoho domu pro všech 10 milionů obyvatel ČR by zcela jistě nebylo levnější než výstavba miliónů jednotlivých bytů. Ani postavení dalšího bytu není většinou o nic levnější než postavení bytů předcházejících. Pozice majitelů bytů v jakékoliv lokalitě také není ani zdaleka monopolní. Neexistuje majitel, který by měl monopol na byty například v Pardubicích, nebo na sídlišti v Praze Ďáblicích.
Pan profesor Císař mluví i o nutnosti uspokojit napřed poptávku po bytech i "v jejím prostorovém aspektu". Jak poznáme, že byla uspokojena poptávka po bytě i v tomto "prostorovém aspektu"? Až budou uspokojeni všichni, kdo chtějí bydlet v Nerudově ulici, případně na Malé Straně nebo v Praze 1? Nebo postačí uspokojení poptávky v rámci celé Prahy? Jde jistě o extrémní příklad, ale jak chce tedy pan Císař určit, v kterých oblastech se má sledovat "vyrovnávání" nabídky a poptávky?
V celé debatě o (de)regulaci nájemného jde v podstatě o jediné: v České republice není zhruba jedna třetina domácností, bydlící v bytech s regulovaným nájemným, zvyklá platit za bydlení plné náklady. Někteří "odborníci" jim i nám všem namlouvají, že je možné zároveň koláč sníst i mít ho. Jinými slovy, že můžeme bydlet kvalitně a přitom za bydlení neplatit plnou cenu. K tomu ovšem potřebují státní regulaci, která cenu bydlení zamlží a schová pod příkrov tvrzení o penězích daňových poplatníků, nebo o zneužívání monopolního postavení. Skutečnost je ale daleko prostší, jde o přerozdělování z kapes majitelů nájemných domů (tedy především obcí) ve prospěch nájemníků. Musíme si tedy položit jedinou otázku: chceme takové přerozdělování? Pokud ano, musíme se smířit s chátráním starých bytů a s neduživou nabídkou nových bytů. Pokud ne, musíme se shodnout na způsobu, jak se stát z oblasti regulace nájemného stáhne. Jen je nutné problémy pojmenovat a neuhýbat před nimi.
Autor je vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance. Autor je externím spolupracovníkem Patria Online, jeho názory nereprezentují oficiální stanovisko společností skupiny Patria)