Konsolidace je jedním ze základních trendů posledních let v bankovním sektoru. Tento článek se zabývá vývojem domácích (resp. národních) fúzí a akvizic mezi bankami v Evropě v posledních dvou letech a mírou koncentrace odvětví, ke které na jednotlivých národních trzích vedly.
Ačkoliv dlouhodobý trend konsolidace evropského bankovního sektoru trvá i nadále, tempo poklesu počtu bank v Evropě se postupně zpomaluje, a to především v posledních dvou letech ve spojitosti s ekonomickým ochlazením, které vedlo v řadě případů k nedostatku volných prostředků bank k případným akvizicím. Po 40% poklesu objemu národních bankovních fúzí na 26 mld. EUR v roce 2001 se očekával podobný pokles v roce 2002.
Útlum vedl mimo jiné řadu bank k omezení činností svých oddělení zaměřených na poradenství právě při fúzích a akvizicích. Např. ve francouzské Société Générale (vlastní 60 % v Komerční bance) se nedávno oznámené propouštění dotklo či dotkne hlavně zaměstnanců v oblasti fúzí a akvizic (vedle oddělení obchodování s akciemi).
Největší počet akvizic se v posledních dvou letech uskutečnil na italském, německém a francouzském bankovním trhu. Pro připomenutí lze uvést např. fúzi německých DG Bank a GZ Bank v objemu 6,2 mld. EUR, fúzi italských Banca Intesa a Banca Commerciale Italiana v objemu 3,6 mld. EUR, vznik třetí největší francouzské banky Eulia sloučením dvou menších bank (3,5 mld. EUR) nebo fúzi bank Dexia a Artesia v objemu 3,3 mld. EUR, která vedla ke vzniku druhé největší belgické bankovní skupiny (hned po KBC).
Naopak, prakticky žádná fúze na národní úrovni se neuskutečnila v daném období v Řecku, Španělsku, Nizozemí, Finsku či Švédsku. V ostatních evropských státech se pak fúze omezovaly především na malé, středně velké, či specializované finanční instituce (jako např. hypotéční, družstevní či spořitelní).
Míra koncentrace na jednotlivých národních trzích v Evropě se nicméně během posledních dvou let dále zvýšila (případně stabilizovala). Nejvyšších hodnot dosahuje v Belgii, Nizozemí, Finsku a Švédsku, kde pět největších bank má větší než 70% podíl na trhu. Nejmenší pak v Německu (20%), Itálii (29%) či Velké Británii (30%). Mnohdy se dokonce hovoří o tom, že míra koncentrace na některých trzích (teritoriálně či segmentově) již může ohrožovat konkurenční prostředí na trhu. To platí především pro segment drobného bankovnictví a služeb pro malé a středně velké firmy, kde není přeshraniční konkurence přece jen tak ostrá, a kde rozsah místní sítě poboček hraje stále významnou roli.
Zmíněné obavy vedly k zablokování některých již připravených fúzí. Ve Velké Británii šlo např. o fúzi Lloyds TSB a Abbey National (třetí a šesté největší domácí banky) v druhé půlce roku 2001. Ze stejného důvodu nedošlo ani k fúzi mezi švédskými bankami Swedbank a SEB. Koncentrace bankovních služeb ve Finsku či Nizozemí dosáhly takových rozměrů, že regulatorní orgány kvůli oligopolní struktuře sektoru označily konkurenční tlaky jako nedostatečné či velmi slabé. Hlavními faktory byly zmiňovány především vysoké náklady klienta na změnu bankovního ústavu, nízká transparentnost a vysoké náklady na vstup do odvětví. Zajímavý nástroj ke snížení nákladů na změnu hlavní banky klienta nabídl nizozemský regulátor, který navrhl zavedení přenositelnosti čísla, tj. (obdobně jako u telekomunikačních služeb) možnost ponechat si stejné číslo účtu při změně banky.
Do budoucna se počítá s tím, že na národní úrovni bude konsolidace bankovního sektoru dále pokračovat, avšak především mezi malými a středně velkými bankami. U největších hráčů dosáhla vlna fúzí svého vrcholu pravděpodobně v 90. letech. U států s vysokým stupněm koncentrace (Belgie, Dánsko, Řecko, Nizozemí, Portugalsko, Finsko, Švédsko či Velké Británie) lze očekávat především snahu bank o přeshraniční akvizice, výraznější rozšiřování aktivit do nebankovních finančních služeb (pojištění, správa aktiv), či o maximalizaci organického růstu na daném trhu.
Jan Hájek, Patria Finance
(článek čerpá z materiálů ECB)