Po zvážení dvou investičních projektů společnost 2K investovala významné fondy do toho s mírou návratnosti 40 % ročně. Přece nebude plýtvat penězi na ten druhý, s pouhou 20% návratností. Oslavy ale zkazí rýpal z kontrolingu, který vedení společnosti vysvětlí, že peníze v tomto případě dalo do toho horšího projektu.
Proč uvedená situace nastala krátce vysvětlím. Jádro pudla je v implicitním předpokladu kalkulace vnitřního výnosového procenta (IRR), která se týká možnosti reinvestice vydělaných peněz za stejné návratnosti, jakou je IRR. Tj., jestliže si management odhadne, že IRR projektu (investice do nového produktu, výrobní linky ...) je např. oněch 40 %, a tímto číslem se pak chlubí, říká, že všechnu hotovost, kterou bude tento projekt během své životnosti generovat, bude společnost reinvestovat se stejnou 40 % návratností. Což většinou asi nepůjde.
Zvažme např. dva jednoduché 3 leté projekty, jejichž cash flow je znázorněno v grafu (výdaj 100 na počátku přinese zobrazené cash flow):
Modrý projekt má IRR 48 %, zelený projekt 40 % - ten má tedy červenou a společnost, která zakládá své investiční rozhodnutí na IRR, se vrhne na modrou. Komplikace je ale právě v tom, jak dobře je schopna společnost reinvestovat cash flow vydělané v roce 2.
Dejme tomu, že má náklad kapitálu 10 % a její aktiva vydělávají cca těchto 10 % - projektem vydělané peníze investuje do expanze ve stejném odvětví (vydělají ne 48 %, ale těch cca 10 %). Pokud tedy společnost nevydělá na obdržené cash flow IRR, ale pouze tento svůj náklad kapitálu, bude mít u modrého projektu v roce 3 celkovou hotovost ve výši 174, u zeleného 181. Takže ten zelený vlastně znatelně lepší (protože obdrží více v roce 3, než v roce 2 - nemusí tolik reinvestovat do 10 %). Následovně i jeho IRR, upravené o reinvestici ve výši pouhých 10 %, je vyšší, než u modrého – 35 % vs. 32 % (u obou ale samozřejmě nižší než neupravené IRR).
Uvedené není jen jakousi teoretickou zajímavostí na okraj, ale významným faktorem ovlivňujícím investiční rozhodování firem. Významná část firem stále zakládá posouzení investic na IRR, jehož výhodou je na první pohled lehká interpretace a intuitivní porozumění (výše uvedené ukazuje, že tomu tak ale nemusí být; a není to jediná slabá stránka IRR). Pokud ale společnost investuje na základě IRR, pak je toto přijatelné pouze, pokud ho upravuje o onen reinvestiční faktor.
Pokud tedy IRR projektu znatelně převyšuje návratnost normálních operací firmy (tj. toho, kam budou peníze vydělané projektem pravděpodobně reinvestovány) a není upraveno, obvykle hrubě nadhodnocuje odhad návratnosti projektu. Neupravovat IRR je tak možné pouze u hypotetického projektu s jedním výdajem a jedním příjmem v budoucnu.
Chlubí-li se tedy nějaká společnost, že investuje do projektů, co vynesou desítky procent ročně, ptejte se, jak to počítá (o věrohodnosti samotných projekcí výnosů a cash flow nemluvě).