Perex k výše uvedenému by mohl vypadat zhruba následovně – řecká finanční krize a s ní související úsporná opatření zaměřená na ozdravení stavu řeckých veřejných financí mají paradoxně potenciál stáhnout dolů jiný region – Balkán. Řecké banky jsou totiž jedni z největších investorů do bankovního sektoru v tomto regionu a potenciální pokles ziskovosti na jejich domácím hřišti může vést k problémům s financováním operací právě na Balkáně.
Přítomnost řeckých bank na Balkáně má historické, geografické a kulturní kořeny. Na počátku devadesátých let minulého století to však zdaleka nevypadalo tak idylicky. V tu dobu byly hlavními investory do bankovních aktiv ve střední a východní Evropě banky rakouské, italské a švédské. Rakouské a italské banky se koncentrovaly na střední Evropu a Balkán, švédské banky se naopak soustředily na regiony pobaltských států – z historického pohledu tedy přesně do míst, kde dříve měly své geopolitické zájmy. Řecké banky, komparativně menší než jejich větší konkurenti z regionu, se musely spokojit z relativně chudými zeměmi jako Bulharsko, Srbsko a Rumunsko. Největší šance řecké banky cítily v Srbsku, zejména díky kombinaci ortodoxní víry a historické podpory Bělehradu.
Při snaze financovat svou expanzi na Balkáně se však řecké banky nemohly spolehnout na lokální depozitní bázi. Italské a rakouské banky byly rychlejší, rychle koupily a převedly největší lokální banky pod svá křídla a Řekům zbyly pouze menší hráči na trhu. To přinutilo řecké banky získávat financování pro své balkánské „dcery“ vlastními silami, ať už na mezinárodních trzích či za pomoci domácí depozitní báze.
Ve světle silné konkurence ze strany italských a rakouských bank, řecké banky nastoupily na cestu velmi agresivní a do značné míry sebevražedné strategie. Všechny banky v tomto regionu používaly půjčky denominované v jiné měně jako jeden z hlavních marketingových nástrojů pro získávání klientů. Řecké banky však šly o krok dále a nabízely tyto půjčky za úrokových sazeb, které byly o poznání nižší než v případě jejich mnohem „bohatších“ konkurentů. Například půjčky v měně euro nebo švýcarský frank byly pro klienty na Balkánu za mnohem lepších podmínek, než za jakých by je bylo možno získat v dané lokální měně. Problém nastal v roce 2008, kdy se lokální středoevropské měny zhroutily kvůli růstu averze investorů k riziku a náklady refinancování těchto volnoměnových půjček vystřelily raketově vzhůru.
Současná řecká finanční krize je však mečem o dvou ostřích. Čtyři největší řecké banky – Eurobank NFG, National Bank of Greece, Piraeus Bank a Alpha Bank – dohromady vlastní zhruba 30% bulharského bankovního sektoru, 16% v Srbsku a přibližně 10% trhu v Rumunsku. Pokud se řeckým bankám nepodaří získat financování na mezinárodních trzích nebo toto financování bude za výrazně méně výhodných podmínek, balkánským bankám se může bolestně nedostávat zahraničního kapitálu, na kterém jsou bytostně závislé. To by mělo negativní dopad na obchodní aktivity v celém regionu, nejvíce by to však pocítilo Bulharsko, kde mají řecké banky nejrozsáhlejší přítomnost…
Všechno prostě souvisí se vším…
Hezký víkend přeji,