Když minulý týden japonská centrální banka intervenovala, aby zabránila posilování jenu, nechtěně tím zúžila manévrovací prostor svým americkým kolegům z Fedu. Pokud by totiž američtí centrální bankéři dnes chtěli spustit další kolo kvantitativního uvolňování (volně přeloženo tištění peněz), aby tak podpořili zpomalující oživení domácí ekonomiky, směnný pár USD/JPY by opět klesl (tj. japonský jen by vůči dolaru opět zpevnil). Tím by se efekt intervence prakticky vytratil a Japonci by mohli začít znovu od píky.
To není zcela nepravděpodobný scénář. Obavy investorů, že Bank of Japan to s depreciací jenu myslí vážně a nebude váhat na měnových trzích zasáhnout opakovaně, dosud japonské měně pomohly udržet nižší úrovně. O stejném štěstí nemohou mluvit švýcarští centrální bankéři, kterým jejich potutelně realizované intervence trh vrátil i s úroky. Švýcarský frank je vůči dolaru po několika měsících od zásahu na ročních maximech (daleko výše než před intervencí).
Japonsko si opakovanou intervenci může dovolit. Krom posílení pozice domácích exportérů by mohlo zvýšené množství měny v oběhu povzbudit inflaci, která se v zemi už několik let drží v záporném (tedy deflačním) pásmu. Spokojená může být i Čína, která svými nákupy japonských dluhopisů a následnými obavami Japonců z dalšího posilování jenu intervenci tak trochu uspíšila, ne-li přímo zavinila. Šéf analytické sekce čínské centrální banky Zhang Jianhua prohlásil, že „apreciace amerického dolaru by byla dobrou věcí“. Aby ne, když posilující dolar rozhodně neublíží čínským exportérům a naopak sníží ceny komodit. O 850 miliardách USD, které Čína drží v dolarových aktivech, ani nemluvě. Spojené státy teď navíc těžko mohou označit Čínu za „měnového manipulátora“.
Sloupkař rubriky Buttonwood týdeníku The Economist poukazuje na všeobecný trend, kdy se každá země snaží co nejvíc znehodnotit svou měnu, a pomoci tak exportérům. Krom Spojených států, Číny a Japonska se to týká řady dalších zemí (třeba zmiňovaného Švýcarska). Z logiky věci však plyne, že všechny měny naráz oslabit nemohou, a protože úrokové sazby v rozvinutých ekonomikách se vesměs pohybují pod 1 %, státům zbývá už jen soutěžit v tištění peněz a vytváření stále větších depreciačních tlaků. Podobný scénář se odehrál ve 30. letech minulého století, kdy jedna země za druhou opouštěla zlatý standard ve snaze získat zpět konkurenceschopnost. Podle Buttonwooda dnešní situace ještě do takového stádia nedospěla, pokud ovšem dnes Fed nerozhodne jinak.
Viděno z většího odstupu, je patrné, že v současné post-brettonwoodské architektuře světového měnového uspořádání se objevují vážné trhliny a že by nebyla od věci zásadní reforma. Nelehká pozice Fedu před dnešním zasedáním je toho příznakem. Vztahy mezi klíčovými hráči zůstávají bohužel napjaté. Čína před několika dny zrušila řadu setkání na nejvyšší úrovni s japonskými představiteli. Ve vzájemném sporu nejde jen o měny. V Japonsku nedávno pošla vzácná Panda, kterou jako symbol usmíření zemi před několika lety zapůjčili právě Číňané. Japonci navíc přes protesty zadržují kapitána čínského rybářského plavidla, které se srazilo s japonskými hlídkovými čluny.
Ve světle závodu o co největší stlačení hodnoty vlastní měny se nedávné rekordní ceny zlata jeví vcelku pochopitelně. Investoři po celém světě jsou si hry na „depreciační škatulka“ dobře vědomi. Z jejich pohledu by všechny vlády rády snížily hodnotu papírových peněz, ale zatím není jasné, kdo v bitvě zvítězí. Jen pro případ, že by to byli zrovna bankéři z jejich domovské země, ale není na škodu pojistit se nákupem několika cihliček.
(Zdroje: The Economist, WSJ, Xinhua)