Japonsko se mělo podle prognóz ze sedmdesátých a osmdesátých let stát největší a nejdynamičtější ekonomikou světa. Dnes si na knihy jako třeba „Japan as Number One: Lessons for America“ od harvardského ekonoma Ezry Vogela nikdo ani nevzpomene. V zemi se už po dvě desetiletí drží deflace (příznak malátnosti ekonomiky), zadlužení státu dosahuje astronomických 200 % HDP a růst se drží ve velmi skromných mezích.
Japonský příklad může být přesto (nebo právě proto) pro řadu zemí, včetně Česka, poučením. Deflaci lze totiž chápat jako jeden ze symptomů daleko většího problému, a sice stárnutí obyvatelstva. To se teď bude týkat řady dalších ekonomik, které se s podobným jevem dosud nikdy nesetkaly, a proto při hledání ideálního řešení pochopitelné tápou.
Japonsko hrozbu, kterou stárnutí představuje, ignorovalo a dosud ignoruje. Senioři si stále žijí relativně komfortně díky značným úsporám. I když se počet lidí starších 65 let za poslední dvě dekády zdvojnásobil, místní zdravotnictví zůstává jedním z nejlevnějších a nejkvalitnějších na světě. Hospodářství ostrovní země navíc disponuje velkou průmyslovou základnou s inovačním potenciálem a je schopna přicházet s výrobky usnadňujícími rostoucímu počtu důchodců život. Demografický vývoj však postupuje neúprosně, což si zatím Japonci nepřipouštějí.
Jádro věci vězí ve velikosti populace v pracovním věku (mezi 15 a 64 lety). Z vrcholových 87 mil. V roce 1995 by se Japonsko do roku 2050 mělo dostat na 52 mil., tedy zhruba jako na konci druhé světové války. Pokud množství výrobků a služeb vyprodukovaných zbývajícím obyvatelstvem neporoste dostatečně rychle, HDP bude muset nutně klesnout, podle některých prognóz pod úroveň Indonésie. Kontrakce HDP by sama o sobě nemusela přinést potíže, pokud by výstup na obyvatele dále rostl, nebo alespoň stagnoval. Množí se však důkazy o opaku: životní úroveň Japonců už nyní klesá.
Daleko závažnější je navíc skutečnost, že s klesajícím HDP roste relativní zadlužení země. Pravděpodobnost, že úvěry čerpané za „tučných“ let budou splaceny, se zmenšující se základnou daňových poplatníků odpovídajícím způsobem snižuje. A to ještě za těžko udržitelného předpokladu, že stát nebude vydávat nové dluhopisy. Jednoho dne prostě věřitelé i ratingové agentury ztratí důvěru ve schopnost země dluhové břemeno unést a jediným východiskem bude bankrot.
Se stárnutím je spojena i rostoucí zátěž pro sociální a důchodový systém. Před deseti lety připadali na každého japonského seniora čtyři pracující lidé, za deset let se tento poměr smrskne na pouhé dva ku jedné. Rostoucí závazky vůči obyvatelstvu bude možné hradit jen s pomocí dalších úvěrů, čímž se vracíme k předchozímu odstavci. Země zbankrotuje i v očích svých občanů.
Klesající počet obyvatel bude výzvou nejen pro stát, ale i firmy, které se budou muset vyrovnat s ochabující poptávkou. Ta sníží chuť soukromého sektoru riskovat, a tedy ochotu k investicím. V expandujících ekonomikách si společnosti mohou dovolat riskovat přeinvestování, jelikož nadbytečnou kapacitou nakonec vždy nějak upotřebí díky rostoucímu trhu. Za současného demografického vývoje si firmy budou muset výstavbu nových továren nebo třeba bankovních poboček dvakrát rozmyslet, a navíc uvažovat o likvidaci těch stávajících. Není divu, že japonské koncerny sedí na horách hotovosti. Dlouhodobý výhled pro domácí trh, který stále zajišťuje dvě třetiny jejich odbytu, je nejistý. Výsledkem je růst nezaměstnanosti, obzvlášť mezi mladými lidmi.
Recept na řešení blížící se kalamity přitom není z říše snů. Celých 62 % pracujících Japonek po porodu prvního dítěte přestane pracovat. Méně diskriminace na pracovišti by je přimělo zůstat v zaměstnání. Ani důchodci nemusí být hned po 65. roku „na odpis“. Možnost legálně si k penzi přivydělávat by je mohla přilákat zpět do pracovního procesu. Částečným řešením by byla i vyšší imigrace. Nejtěžším úkolem však bude zvýšení produktivity, tak aby mohl být vykompenzován efekt ubývající pracovní síly. Zde se jako lék nabízí deregulace, obzvlášť v sektoru služeb, a dekartelizace a snížení celních bariér, tak aby Japonci třeba za potraviny nemuseli platit čtyřikrát více než jejich sousedé na Tchaj-wanu.
(Zdroj: The Economist)