V případě podpůrného použití občanského zákoníku (princip subsidiarity) o skutečnou novinku vlastně nepůjde. Novela do zákoníku pouze promítne už platný princip, související se tři roky starým rozhodnutím Ústavního soudu. Soudci tehdy zrušili princip delegace neboli použití občanského zákoníku jen tehdy, pokud na něj zákoník práce výslovně odkazuje.
Po novele má ustanovení § 4 zákoníku práce znít: „Pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.“
A právě u odkazu na základní zásady pracovněprávních vztahů je třeba se zastavit. Důvodová zpráva k novele nevysvětluje, proč se má použití občanského zákoníku „filtrovat“ přes základní zásady v zákoníku práce. Cílem zřejmě bude zabránit tomu, aby zaměstnavatelé mohli se zaměstnanci, slabší stranou pracovněprávních vztahů, uzavírat příliš liberální ujednání - taková, která by byla v rozporu s „ochranitelským“ charakterem pracovního práva.
Nešťastné řešení pro praxi
Občanský zákoník bude proto možné použít jen tehdy, budou-li jeho ustanovení v souladu mimo jiné s těmito zásadami:
· zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance,
· uspokojivé a bezpečné pracovní podmínky pro výkon práce,
· spravedlivé odměňování zaměstnance,
· řádný výkon práce zaměstnancem v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele,
· rovné zacházení se zaměstnanci a zákaz jejich diskriminace.
Toto řešení je neobvyklé a pro praxi poměrně nešťastné. Poskytuje značný prostor pro obtížně předvídatelné soudní uvážení. Z toho bude pramenit nejistota stran pracovněprávních vztahů. Vezměme si například první zásadu, zvláštní zákonnou ochranu postavení zaměstnance. V extrémním případě by kvůli ní bylo možné vyloučit aplikaci čehokoli, co zákoník práce přímo neupravuje. A to proto, že zvláštní zákonná ochrana zaměstnance se projevuje právě jen v zákoníku práce a nikde jinde.
Takový výklad by byl samozřejmě minimálně nerozumný. Otázka, kde hledat skutečné meze základních zásad a jak je aplikovat v praxi, bude ale určitě frekventovaná.
Zásady jako interpretační pravidla
Základní zásady nebudou tvořit jen síto pro použití občanského zákoníku. Budou zároveň sloužit jako interpretační pravidla zákoníku práce. Zjednodušeně řečeno: všechny pracovněprávní úkony s nimi budou muset být v souladu. Jejich význam v praxi tedy bude značný.
Ponechme stranou úvahy o tom, zda se ve všech případech jedná o skutečné „zásady“. Například „řádný výkon práce zaměstnancem v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele“ je spíš jednou z konkrétních povinností zaměstnance. Z opačné strany by bylo možné přemýšlet o tom, jestli novela náhodou na některé zásady nezapomněla. Z pohledu praxe bude ovšem zajímavější pozorovat, jak se soudy postaví k výkladu subjektivních kritérií typu „uspokojivých“ pracovních podmínek.
Smluvní pokutu stále sjednat nepůjde
Vraťme se ještě krátce k občanskému zákoníku. Nově nebude dovoleno používat některé instituty občanského práva, jako je například smlouva ve prospěch třetí osoby, zadržovací právo, vymíněné odstoupení od smlouvy a postoupení pohledávky.
Autonomie vůle zaměstnanců a zaměstnavatelů bude takovým zbytečným omezením těžce zkoušena. K tomuto opatření nevidíme žádný silný důvod. Neprospěje pracovněprávním vztahům a kupříkladu nemožnost sjednat postoupení pohledávky může nejen zaměstnavatelům, ale též zaměstnancům citelně chybět.
Nejméně vítaným omezením v praxi ale stále bude zákaz sjednat smluvní pokutu v případě, že zaměstnanec poruší své povinnosti. A to i přesto, že by se na tom obě smluvní strany dobrovolně domluvily. Ani novela zákoníku práce na tom bohužel nic nezmění.
Shrnuto: pokud jde o hlavní principy, na kterých zákoník práce stojí, je jeho poslední novela překvapivě neuspokojivá. V některé z dalších částí seriálu uvidíme, jaký význam budou mít základní zásady pro rozhodnutí o tak zásadní věci, jakou je například platnost a neplatnost pracovněprávního úkonu.