Stále probíhá debata o tom, zda by se makroekonomická politika měla stanovit na základě předem daných pravidel či podle individuálního posouzení každé situace. Jako profesionální makroekonom se domnívám, že bychom si měli přiznat omezenost našich schopností a znalostí. Vlády mohou čelit výzvám, se kterými nebude počítat ani ten nejkomplexnější systém pravidel. Neúplné je i naše chápání toho, jak ekonomika funguje. Pravidla, která mohou v dané době představovat ten nejmodernější nástroj, se mohou později ukázat jako zastaralá a neflexibilní. Jako příklad lze uvést zlatý standard ve 30. letech.
Nový fiskální pakt EU pak dokonce ani nekoresponduje se současným středním proudem ekonomického myšlení. Předpokládám, že většina ekonomů by se shodla na tom, že podobný fiskální rámec by měl mít dva základní prvky: Měl by směřovat ekonomiku k ne příliš vysokému a udržitelnému zadlužení. A měl by zajistit, aby dluh fluktuoval proticyklickým způsobem. Tedy tak, aby deficity rostly v době recese a aby byl tento jejich nárůst vyvážen zlepšením fiskální situace v dobách růstu.
Fiskální pakt klade důraz na vytvoření jasně definovaného způsobu, jak se vrátit k 60% poměru dluhu k HDP. Méně pozitivní je ale takzvané zlaté pravidlo, které omezuje strukturální deficit na 0,5 % HDP v případě, že daná země má dluh nad 60 % HDP a na maximálně 1 % HDP, pokud má dluh menší než 60 % HDP. A maximální skutečný deficit, tedy neupravený o cyklické vlivy, by měl představovat 3 % HDP.
V dlouhém období budou tato pravidla vést k poklesu dluhu hluboko pod úroveň, kterou můžeme považovat za udržitelnou. Poměr dluhu k HDP se totiž obvykle pohybuje směrem k poměru průměrných deficitů k průměrnému růstu nominálního produktu. Pokud tedy ekonomika roste například 4% tempem a deficity dosahují 1 %, její poměr dluhu k HDP dosáhne 25 %, což je hluboko pod úrovní vyžadovanou pro smysluplnou a stabilizovanou fiskální politiku. Deficity ve výši 2,4 % by vedly k poměru dluhu k HDP ve výši 60 %.
Země eurozóny si nestanovují svou vlastní sazbu a směnný kurz, neprobíhá mezi nimi ani transfer federálních peněz. Uvedená fiskální omezení tak budou pravděpodobně silně škodlivá, co se týče makroekonomické stability, a namísto udržení eurozóny pohromadě mohou vést k jejímu rozpadu. Debata o nových pravidlech by měla jít za porovnávání hospodaření státu a domácností. Doufejme, že není příliš pozdě na to, aby se zlaté pravidlo změnilo ve zlaté okovy.
Uvedené je výtahem z „Golden rule or golden straightjacket“, autorem je Karl Whelan.
(Zdroj: VOX)