I v rámci oblastí se společnou měnou panují velmi rozdílné podmínky v jednotlivých regionech a jednotná monetární politika pak nemusí být vhodná. Jednoduché pravidlo stanovení sazeb dokonce ukazuje rozdílné sazby i pro různé části Spojených států. U zemí eurozóny je pak rozdíl v doporučených sazbách ještě větší - jde o důsledek nižší mobility pracovní síly a menších fiskálních transferů, které by mohly eliminovat vliv šoků.
Cílová sazba ECB poměrně přesně kopíruje sazby doporučené Taylorovým pravidlem pro celou eurozónu. Toto pravidlo ale zároveň ukazuje velmi rozdílné sazby pro jádro měnové unie a pro ekonomiky na periferii. Graf ukazuje červeně výstup Taylorova pravidla pro periferii, modře pro jádro a přerušovanou čarou skutečnou výši cílové sazby:

Zde použité Taylorovo pravidlo říká, že výše cílové sazby by měla odpovídat následujícímu vzorci:
Sazba = 1 + 1,5 x inflace – 1 x mezera v nezaměstnanosti
Podle tohoto pravidla měly být sazby na periferii v roce 2011 na úrovni minus 2 %, zatímco v jádru eurozóny na 5 %. Mezera mezi těmito dvěma hodnotami je ve srovnání s rozdíly v doporučených sazbách v USA více než dvojnásobná. Jeden z důvodů představuje vyšší mobilita pracovní síly ve Spojených státech. Ty mají navíc federální rozpočet, zatímco každá země eurozóny si určuje svou vlastní fiskální politiku.
Pokud dochází k volnému pohybu zboží a služeb, velké ekonomické rozdíly mezi jednotlivými regiony nemohou přetrvávat - lidé se pohybují ze stagnujících oblastí do těch, které procházejí růstem, migrace pak vyrovnává rozdíly v nezaměstnanosti. V USA během posledních deseti let migrovalo mezi jednotlivými regiony v průměru 1 % obyvatel, mezi jednotlivými státy to pak byly 2 % populace. V EU se ale v letech 2005 a 2006 přesunulo do jiné země jen 0,14 % obyvatel.
(Zdroj: San Francisco Fed)