Během posledních let se často objevovaly názory, že Milton Friedman by se obracel v hrobě, pokud by věděl, co provádí Ben Bernanke a Fed. Jejich autoři tvrdí, že by mu vadil jak rozsah intervence, kterou Fed provádí, tak její ad hoc povaha. Jiní zase mnohokrát uváděli, že tato kritika se mýlí a jako důkaz, že stačí přečíst si Friedmanova vlastní slova. Kritika Fedu se ale opakovaně objevuje i v prominentních médiích, posledním případem je článek Amity Shlaes, který zveřejnil Bloomberg. Bernanke podle ní operuje s licencí, kterou mu Friedman nikdy nedal.
Tvrzení, že Friedman by nikdy neschválil druhé kolo kvantitativního uvolňování a operaci Twist, ale přehlíží některá důležitá fakta. Prvním z nich je to, že Friedman podporoval rozsáhlé nákupy aktiv centrální bankou v Japonsku. V roce 2000 například uvedl:
„Co se týče Japonska, situace je jasná. Ukazuje, jak nespolehlivé jsou sazby jako ukazatel vhodné monetární politiky. V 70. letech vládlo období bublin, monetární růst byl velmi vysoký. V roce 1989 šlápla Bank of Japan tvrdě na brzdy, snížila nabídku peněz a akciový trh zkolaboval. Ekonomika se propadla do recese a od té doby se nachází ve stavu kvazi recese. Monetární růst byl velmi nízko a Bank of Japan nyní tvrdí, že drží sazby u nuly a nic víc nemůže dělat. Řešení je ale velmi jednoduché. Může totiž nakupovat dlouhodobé vládní dluhopisy a činit tak až do chvíle, dokud mocné peníze ekonomiku nerozhýbou. To, co Japonsko potřebuje, je expanzivnější monetární politika.“
Friedmanovy návrhy se podobají tomu, co tvrdí Fed ohledně QE2 a operace Twist. Jediný patrný rozdíl spočívá v tom, že Friedman preferoval dlouhodobé nákupy aktiv až do chvíle, kdy oživení získá na dostatečné síle. Přístup Fedu je naopak polovičatý a v určitém smyslu vytváří více nejistoty. Přistoupí například ke QE3? Nikdo, ani Fed samotný to jistě neví.
Friedman navíc vytvořil i teoretické argumenty, které podporují nákupy aktiv centrální bankou. Ty podle něho působí na základě efektu portfolia, který podporuje nominální výdaje v ekonomice. A dával velmi jasně najevo, že nikdo by při posuzování monetární politiky neměl hledět na výši krátkodobých sazeb. Pro posouzení politiky je totiž v první řadě nutno odhadnout výši přirozené sazby a pak s ní porovnat sazby skutečné.
Souhlasit ale můžeme s tím, že Friedman by preferoval systematický přístup. Fed mohl například namísto jednotlivých kroků stanovit nominální cíl s tím, že nákupy potrvají, dokud ho nebude dosaženo. To by pevně ukotvilo očekávání a podpořilo oživení ekonomiky. Článek z WSJ dokonce naznačuje, že Friedmanovi by se líbilo cílení nominálního HDP.
(Zdroj: Blog Davida Beckwortha)