Chucpe eurozóny a MMF

Tvůrci politik ani politici v eurozóně nepochybují: svůj díl práce na podporu strádajících členů měnové unie odvedli zvětšením jejího záchranného fondu, Evropského stabilizačního mechanismu (ESM). Teď nadešel čas, aby se předvedl zbytek světa – tedy Mezinárodní měnový fond – a vyložil na stůl další peníze. Právě tak evropští ministři financí argumentují na zasedáních MMF a Světové banky ve Washingtonu.

Řečeno jinak, evropští představitelé pokládají za jisté, že MMF by měl eurozónu podpořit, jako by okolní svět měl jakousi povinnost tak učinit (odtud použití výrazu chucpe – pozn. red.). Ve skutečnosti platí, že i kdyby se vlády eurozóny dokázaly dohodnout na mnohem výraznějším zvětšením ESM, existují pádné důvody, proč by se MMF měl nabídky další podpory zdržet.

Evropští lídři se nedokážou rozhodnout, jestli je eurozóna federací podobnou Spojeným státům, anebo seskupením nezávislých států. Nezřídka eurozónu pochvalně srovnávají s jinými vyspělými ekonomikami.

Argumentují tím, že členské státy eurozóny jako celek mají nižší rozpočtový deficit než USA a Velká Británie a podobnou hladinu veřejného dluhu. Na rozdíl od USA a Británie hospodaří eurozóna v úhrnu s přebytkem obchodní bilance (takže si, jak tvůrci politik s oblibou říkají, „nežije nad poměry“). A vyjadřují značnou hrdost na sílící roli eura coby mezinárodní rezervní měny, jakož i odhodlání udělat vše potřebné na obranu celistvosti měnové unie.

Přesto jsou titíž tvůrci politik přesvědčeni, že by zbytek světa měl eurozónu finančně sanovat. Když se jim to hodí, euro už není měnou nesmírně úspěšné integrované ekonomiky, nýbrž měnou skupiny svrchovaných věřitelských a dlužnických zemí, a proto má MMF povinnost zadlužené členy podpořit.

Takový přístup je, mírně řečeno, prapodivný. Představte si, že by se federální vláda USA rozhodla, že už nechce podporovat Mississippi a žádala pro tento chudý jižanský stát pomoc od MMF. Okolní svět – v čele s vládami zemí eurozóny – by se k ní právem otočil zády. Obdobně se od MMF neočekává, že bude vypomáhat Indii – jejíž HDP na hlavu nedosahuje ani desetiny hladiny v eurozóně – s financováním chudobou sužovaných států Bihár a Uttarpradéš.

Eurozóna chce mít obojí. Její dlužníci i věřitelé jsou členy společné zámožné měnové unie, z jejíhož přebytku obchodní bilance vůči zbytku světa plyne, že je čistým vývozcem kapitálu (tedy že domácí úspory převyšují domácí investice). Strategie eurozóny pro řešení krize navíc nepřímo spoléhá na rostoucí přebytek: členské státy s deficitem běžného účtu jsou pod tlakem, aby se jej zbavily, avšak věřitelské země žádnému tlaku na snižování přebytků nečelí. Takže region, který v zásadě uskutečňuje merkantilistickou strategii, teď chce, aby jej zbytek světa financoval.

Mnozí evropští lídři jsou přesvědčeni, že okolní svět dluží eurozóně finanční výpomoc, protože měnová unie je jen nevinnou obětí. Ačkoli je dobře řízena a je fundamentálně stabilnější než ostatní ekonomiky, trhy (čili „spekulanti“) znemožňují členům eurozóny, kteří se dostali do potíží, aby dosáhli nezbytných korekcí. Eurozóna si tedy zaslouží ochranu před mezinárodními silami, které mají zájem ji zničit.

Toto uvažování upozorňuje na jádro problému: eurozóna je institucionálně neúplná a tvůrci politik eurozóny nadále investorům kladou za vinu, že na to poukazují. V každé měnové unii existují věřitelské a dlužnické regiony. Právě tak jako zodpovědností věřitelských regionů v ostatních měnových uniích světa je podporovat regiony dlužnické (což dělají celou škálou prostředků), je na věřitelských regionech eurozóny, aby byly oporou solventnosti dlužnických regionů. To vyžaduje sdílení dluhu, fiskální transfery mezi členskými státy a samozřejmě federální instituce, které tomu všemu dodají legitimitu.

Druhý důvod, jímž tvůrci politik eurozóny podkládají svůj požadavek na další podporu MMF, je v zásadě jistá forma vydírání: globální důsledky další krize eurozóny by prý byly tak závažné, že MMF nemá na výběr a musí udělat vše pro to, aby jí předešel. Mnohem chudší státy a země pravidelně kritizované tvůrci politik eurozóny za zadluženost (například USA a Británie) by měly poskytnout podporu bohatému věřiteli, aby se předešlo nevyčíslitelnému poškození globální ekonomiky. To už je skoro jako udělat zbytku světa návrh, který nemůže odmítnout.

Okolní svět nemá žádnou morální povinnost eurozónu podpořit a měl by odolat snahám evropských lídrů si takovou podporu vynutit, což by se rovnalo skryté podpoře tamních věřitelských zemí. Šlo by o neospravedlnitelné použití prostředků MMF a dále by to upevnilo podezření mezi rozvíjejícími se ekonomikami světa, že MMF je v područí západních zájmů.

MMF by se měl držet podpory zemí s přechodnými problémy s externím financováním; movitý věřitelský region odmítající řešit své institucionální nesrovnalosti není případ hodný takové pomoci. Nejsou-li vlády eurozóny ochotné zřídit federální instituce potřebné ke stabilizaci eurozóny, měly by buď samy vytvořit dostatečně velký záchranný fond, anebo přijmout to, že jejich jednotná měna je ve své současné podobě nefunkční.

Simon Tilford je hlavním ekonomem v Centru pro evropskou reformu se sídlem v Londýně.

Copyright: Project Syndicate, 2012.