Mario Draghi v posledních týdnech naznačoval, že „míč je na straně vlád“. Na mysli měl tři oblasti - fiskální konsolidaci, rekapitalizaci bank a růstovou strategii, včetně reforem trhů práce a zboží. Pokrok v těchto třech bodech by pak měl přinést to, že se ECB stáhne zpět do oblasti, kterou má nejraději – cílení inflace. Nestandardní kroky, kterými ECB používala svou rozvahu k financování vlád a bank, by totiž již nebyly třeba. Toto přání se ECB ale pravděpodobně ještě dlouho nevyplní. Klíčovou otázkou je naopak to, kdy bude muset opět začít jednat.
Vývoj inflace v eurozóně popisuje první graf:
Celková inflace zůstává stále nad 2% cílem, podle ECB jsou inflační rizika vyvážená. Růst HDP se v prvním čtvrtletí blížil očekávání ECB, podle PMI ale bude pravděpodobně nutné odhady růstu periferie ve druhém čtvrtletí snížit. Podle ECB čelí ekonomická aktivita negativnímu riziku, což by mělo otevírat dveře pro letní snížení klíčové sazby o 25 bazických bodů. Chuť k razantnější podpoře ekonomiky ovšem patrná není. Naopak se zdá, že ECB stále věří, že musí udržovat tlak na politiky, jinak nebude dosaženo potřebného pokroku. To je ale pochybný postoj. Adam Posen z Bank of England ve své studii ukazuje, že většího pokroku se ve fiskální konsolidaci dosáhne tehdy, pokud centrální banka spolupracuje a podporuje růst. Nicméně ECB tento názor nikdy nepřijala.
Současný postoj ECB sebou nese to, že vyžaduje velmi jemný odhad situace. Pokud se ECB stáhne, krize se na dluhopisové trhy může vrátit kdykoliv. ECB se však momentálně zdá být spokojena s tím, jak fungují programy LTRO; vazba mezi bankami a dluhopisovými trhy ale nebyla přerušena a krize může v obou oblastech propuknout znovu. Navíc pokračuje exodus úspor z bank na periferii a rozvaha ECB je tak vystavena stále většímu riziku, protože systémem Target2 financuje finanční toky privátního sektoru. Současný stav tak není stabilní a centrální bankéři v zemích jádra jsou s ním velmi nespokojení.
Co by mohla být ECB ochotna udělat? Plošné kvantitativní uvolňování by bylo složité, protože v jeho rámci by musela kupovat i německé vládní dluhopisy. Ty ale již nyní vynášejí 1,6 % a celkový efekt by byl velmi malý. Pokud by se zaměřila na dluhopisy periferních zemí, šlo by o stejný postup, který byl uplatňován dříve. Příliš se však podobá přímé podpoře vlád a v ECB nemá podporu. ECB by ale mohla pomoci s financováním vládních programů rekapitalizace bank. Činit by tak měly EFSF/ESM, těm ale mohou rychle dojít peníze. Wolfgang Munchau před časem poukazoval na to, že podobná pomoc by znamenala ztrátu suverenity zemí na periferii a potenciální přerozdělení zdrojů mezi jádrem a periferií. V obou bodech má pravdu, podobné řešení však bude dříve či později třeba. A ECB by neměla čekat, až systém postihne další krize.
(Zdroj: Blog Gavyna Daviese)