Dohoda o finanční záchraně Kypru je předělem v probíhající krizi eurozóny, protože zodpovědnost za vyřešení problémů bank se přesunula od daňových poplatníků na soukromé investory a vkladatele. Přenesení velkých ztrát na vkladatele v kyperských bankách však porušuje záruku vyplývající z pojištění vkladů, která je součástí navrhované evropské bankovní unie, přičemž zavedení kapitálových kontrol dál nahlodává základy unie měnové. Honí si tedy Evropa vlastní oháňku?
Německo a ostatní země jádra eurozóny dávají najevo, že mutualizace dluhu uvnitř měnové unie je vyloučená a že vnější sanace států nebo finančních institucí půjdou ruku v ruce s „vnitřní záchranou“ z kapes jejich věřitelů. Rostoucí nejistota v otázce bezpečnosti vkladů vyšroubuje úrokové sazby a prohloubí evropskou recesi, a navíc by mohla odstartovat odliv kapitálu ze slabších ekonomik na okraji eurozóny do jejího jádra.
Důsledky takového posunu mohou být dalekosáhlé. Německý model řešení dluhové krize a návratu k vnitřní či vnější rovnováze se opírá o fiskální konsolidaci a strukturální reformy pro deficitní země. Pokud se však všechny země současně pokusí zlepšit svou fiskální nebo vnější rovnováhu seškrtáním výdajů a zvýšením daní, pak všechny ztroskotají, protože úsporný program určité země spočívá ve snížení poptávky po výkonu jiných zemí, což dál upevní domácí i vnější nerovnováhy. „Vnitřní záchrana“ na úkor věřitelů tyto trendy ještě zhorší.
Hluboká a vleklá recese navíc povede ke ztrátě podpory reforem, neboť vládám se nedaří přesvědčit občany, že jim současné oběti zajistí lepší budoucnost. Privatizace, liberalizace trhů, otevření uzavřených profesí a zeštíhlování státního sektoru přinášejí konflikty s mocnými partikulárními zájmy, jako jsou firmy v chráněných průmyslových oborech, odbory ve veřejném sektoru nebo vlivné lobby. Vyřešení těchto konfliktů vyžaduje společenské smlouvy, které však neustále podkopává nespokojenost, občanské nepokoje a politická nestabilita.
Nedávné volby v Itálii ukázaly, jak ničivým se stalo spojování úsporné politiky se snahou o reformy. Odpor proti úsporným programům smetl reformní agendu předchozí technokratické vlády Maria Montiho, takže se Itálie musí dál trmácet krizí a její budoucnost je nejistá. Tentýž scénář se zřejmě rýsuje i v Řecku, kde hloubka recese vyvolané úspornými opatřeními – ekonomická výkonnost za pět let klesla o 25% a nezaměstnanost dosáhla 27% – svazuje ruce reformně zaměřené středopravé vládě.
Mezery ve strategii jsou zřejmé. Za prvé instituce v eurozóně špatně přečetly skutečné příčiny dluhové krize, která pramenila zejména z rostoucího rozdílu v konkurenceschopnosti jádra a okraje. Výsledné nerovnováhy v soukromém sektoru vyvrcholily potížemi bank a tyto potíže se nakonec přetavily v suverénní dluhy. Řecká fiskální rozmařilost byla spíš výjimkou než pravidlem.
Po vypuknutí globální finanční krize v roce 2008 instituce v eurozóně na rozdíl od Spojených států jen pomalu konsolidovaly bankovní soustavu a nepodařilo se jim zpřetrhat vazby mezi účetními bilancemi suverénních států a bank. Kromě toho neprosazovaly dost rázně strukturální reformy. Místo toho kladly důraz na tvrdá úsporná opatření, která se měla zavádět všude.
Dopady úsporných opatření za druhé zhoršilo rozhodnutí nesnažit se plnit strukturální, nýbrž nominální cíle fiskálního deficitu. Země se silnější fiskální pozicí (tedy s nižšími strukturálními schodky) by se měly podněcovat k přijetí expanzivnější politiky, aby přispěly k pozvednutí celkové poptávky. Kromě toho by se měla podstatně zvýšit úvěrová kapacita Evropské investiční banky a strukturální fondy Evropské unie by se měly mobilizovat tak, aby financovaly investiční projekty v ekonomikách na okraji eurozóny.
Za třetí srpnové oznámení Evropské centrální banky o programu „přímých měnových transakcí“ (OMT) – jehož prostřednictvím banka při splnění určitých podmínek ručí za suverénní dluh členských zemí eurozóny – značně přispělo k potlačení finančních turbulencí v eurozóně. Plán OMT však nepodpořilo snížení klíčových úrokových sazeb, které by zvýšilo inflaci ve státech jádra s vnějšími přebytky a tím pomohlo zacelit propast konkurenceschopnosti mezi jádrem a okrajem. Stěžejní přitom je, že opatření měnové politiky neřeší základní problém nedostatku poptávky.
A v neposlední řadě instituce v eurozóně špatně přečetly faktor důvěry. Fiskální konsolidace prováděná současně s reformou nabídkové strany teoreticky usnadňuje hospodářské zotavení, protože zvyšuje důvěru mezi spotřebiteli a investory, což vede k vyšším výdajům a produkci. V nedokonale fungující měnové unii, jako je eurozóna, to však nemusí nutně platit, protože neustálé výskyty systémových vad nahlodávají důvěru; za těchto okolností nemusí být výsledkem zvýšené výdaje, ale spíše křečkování a odliv kapitálu.
Vady eurozóny odrážejí její koncepční odlišnost od USA, které jsou jediným modelem dobře fungující měnové unie. Evropské dějiny však napodobení amerického modelu vylučují. Aby ovšem eurozóna fungovala, mělo by se měnové sjednocení rozšířit i do fiskální a finanční sféry, čímž vznikne integrovaná hospodářská unie.
Čím déle budou evropské úřady odkládat zavedení eurobondů, účinnou bankovní a fiskální unii a vytvoření statusu věřitele poslední instance pro ECB, tím déle krize potrvá. Faktickou rezignací na záruku pojištění vkladů při řešení kyperského problému se však eurozóna plánované bankovní unii vzdálila.
Prosazování strategie, která prohlubuje recesi a současně oslabuje důvěru, dluhovou krizi nevyřeší. V době, kdy se v ekonomikách zasažených recesí vracejí problémy s financováním, se vlády mohou bránit „vnitřní záchraně“ a ztrátám s ní spojeným. Občanský neklid a politická destabilizace by mohly vyústit ve finanční a sociální krize, které nakonec ohrozí samotné přežití měnové unie.
Stručně řečeno není „řešení“ kyperské krize pro eurozónu žádným řešením. Pokud instituce nepřijmou růstovou strategii – a neučiní to rychle –, budou vyhlídky eurozóny stále chmurnější.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
Jannos Papantoniu, bývalý řecký ministr hospodářství a financí (1994-2001), je prezidentem Centra pro výzkum pokrokové politiky.