V Německu převládá poměrně konzistentní pohled na to, co je příčinou evropských problémů. Část tohoto příběhu je férová, zbytek jsou ale jen nesmysly a sebechvála. Můžeme například zaslechnout, že krize začala na jihu a ten ji proto musí řešit. Tento pocit, že krize představuje problém někoho jiného, se v Německu objevuje od roku 2010, je ale s podivem, s jakou silou stále přetrvává. Často také slyšíme, že Berlín nemůže vést Evropu, a to bez ohledu na to, že tak již činí. V Německu se také mnohem častěji než v jiných zemích objevuje názor, že finanční problémy se do Evropy dostaly z USA a na vině všeho je ve skutečnosti americká realitní bublina. Němci tvrdí, že jejich prosperita pochází z toho, že prodávají více, než kupují, a vydělávají více, než utrácejí. Přínos, který má pro Německo podhodnocené euro, je ale většinou ignorován.
Německá posedlost exporty si zaslouží zvláštní pozornost. Zdrojem obav by byla vždy, v měnové unii ale zhoršuje existující nerovnováhy. Mzdy v Německu v posledních deseti letech rostly mnohem pomaleji než produktivita a Němci tak spotřebovávali mnohem méně, než vyrobili. Výsledkem byl exportní boom a nízká nezaměstnanost. Vzniklé úspory ale musely někam jít a jejich cílem se stala periferie, její dluhopisy a trh s bydlením. Němci ožebračovali sami sebe a tím i periferii.
Většina lidí v Německu se o krizi v eurozóně nezajímá. Na domácí scéně ale může dojít k posunu od prosazování exportních odvětví ke zvyšování mezd. Ten by měl řadu pozitivních důsledků, včetně urychlení konvergence mezi jádrem a periferií. Problémem celé eurozóny ovšem zůstává dluh a je pravděpodobné, že nakonec bude nutná restrukturalizace dluhopisů Řecka, Irska, Portugalska, Španělska, Kypru i Itálie. O možných defaultech se ovšem v Německu také nemluví. Poškodily by německé daňové poplatníky a hlavně působí chaos, a to neodpovídá německému stylu. Berlín namísto toho prosazuje dlouhodobé deflační utrpení, které pomalu zvyšuje konkurenceschopnost, dluhový problém ale ještě zhoršuje.
Tato strategie souvisí s hlavní pohádkou, kterou můžeme v Německu slyšet. Euro v podstatě funguje, je jen třeba, aby periferie dohnala ztracenou dekádu. To znamená, že Berlín bude prosazovat status quo bez ohledu na to, jak brutální náklady to přinese. Tento „kartelový názor“, jak to nazval analytik Jan-Friedrich Kallmorgen, ukazuje na to, jak vypadá současná německá politika a je špatným znamením ohledně schopnosti udělat velké kroky vpřed.
(Zdroj: WSJ)