Podle současné občanskoprávní, příp. obchodněprávní úpravy platí, že dluh musí být věřiteli splněn řádně a včas. Předpokladem řádného splnění je mimo jiné i jeho splnění ve stanoveném místě. Peněžitý dluh bude dlužník plnit nejčastěji prostřednictvím banky. Jaká netušená úskalí to může přinést, lze demonstrovat na sporu, který nakonec rozhodoval až Nejvyšší soud. O co šlo?
Stručně řečeno, o převod akcií. Žalobce (označme ho jako A) se na společnosti B domáhal, aby s ním uzavřela smlouvu o převodu akcií a vydala mu specifikované listinné akcie na majitele. Žalobce odůvodnil žalobu takto. Mezi B a obchodní společností (označme ji jako C) byla uzavřena smlouva o obchodní spolupráci , podle které se C zavázala uhradit B postupně v měsíčních splátkách určitou částku. Současně A a B uzavřeli smlouvu o zajišťovací operaci, podle níž převedl A sporné akcie na B. Společnost B se naopak zavázala, že uhradí-li C své závazky řádně a včas, převede sporné akcie zpět žalobci A. Jelikož C svůj závazek dodržela, očekával A, že sporné akcie obdrží zpět.
Řádné plnění dluhu?
Mělo to ale jeden háček. Žalovaná společnost B namítala, že C svůj závazek řádně nesplnila, a to kvůli tomu, že platby poukázala na jiný než ve smlouvě uvedený bankovní účet B. Neplnila tak ve stanoveném místě, a tudíž ani řádně. B proto podle svého vyjádření nemohla považovat příchozí platby za plnění na splátkový kalendář dle uzavřené smlouvy, tudíž je započetla na jiné, dříve splatné pohledávky. Tím pádem podle B nebyl ani dán důvod, proč by měla převádět sporné akcie zpět na společnost A.
Případ nakonec „rozlouskli“ až soudci Nejvyššího soudu. Pokud si podle nich strany sjednají, že dlužník bude plnit ve prospěch účtu věřitele, který je v dohodě označen, lze tuto dohodu považovat za určení místa plnění. Poukáže-li následně dlužník peněžité plnění na jiný účet věřitele vedený jinou bankou, neplní ve sjednaném místě. Nicméně pokud věřitel bez zbytečného odkladu poté, kdy mohl při řádném chodu věcí zjistit, že dlužník poukázal peněžité plnění na jeho účet (odlišný od účtu, na který měl dle dohody původně plnit), tyto peníze dlužníkovi nevrátí, lze zásadně uzavřít, že dlužníkovo plnění na jiný účet akceptoval. V takovém případě zanikne dlužníkův závazek dnem připsání poukázané částky na účet věřitele.
Hlavním důvodem tohoto rozhodnutí je fakt, že společnost poukázáním plateb přesně ve výši sjednaných splátek, navíc označených dohodnutým variabilním symbolem, projevila jednoznačně vůli plnit své peněžité závazky plynoucí ze smlouvy o obchodní spolupráci. Nejvyšší soud tak dal za pravdu odvolacímu soudu. Rovněž nesouhlasil s názorem žalované společnosti B, podle něhož došlé platby mohla jakožto neidentifikovatelné započíst na jiný (dříve splatný) dluh společnosti C. Společnost C tedy své závazky ze smlouvy o obchodní spolupráci řádně splnila a žalobci A přísluší právo domáhat se plnění ze smlouvy o zajišťovací operaci.
Pro úplnost lze ještě na závěr konstatovat, že nový občanský zákoník vychází v případě místa plnění z úpravy dosud platné, jak se objevuje v občanském a obchodním zákoníku. Uvedený závěr Nejvyššího soudu bude s největší pravděpodobností možné použít i po 1. 1. 2014, kdy má nový občanský zákoník nabýt účinnosti.