Obvykle se domníváme, že kdo často používá výraz „já“, je zaměřen sám na sebe, a to někdy až narcistním způsobem. Nový výzkum ovšem přináší překvapivý poznatek. Elizabeth Bernstein a James Pennebaker z University of Texas tvrdí, že bychom četnosti používání zmíněného slova měli věnovat pozornost, protože o lidech skutečně hodně vyjadřuje. Zároveň ale podle nich platí, že lidé, kteří ho hodně používají, mají menší sebejistotu než ti, kteří ho používají méně. Pokud někdo říká často „já“, cítí se podle tohoto výzkumu jako podřízený toho, s kým mluví.
Pennebaker uvádí, že o nás hodně říká používání zájmen obecně. Ukazují totiž, na co jsme vnitřně zaměření. Jestliže tak někdo používá často zájmeno „já“, může to obecně znamenat, že má velkou míru sebereflexe, ale i to, že si není jistý sám sebou, má fyzické či emocionální problémy. Pennebaker a jeho kolegové provedli pět studií na toto téma a výsledky ukazují, že lidé na vyšší pozici používali zmíněný výraz méně. „Já“ je mocnější, než si myslíme, a někteří terapeuti tak při řešení problémů v manželství dokonce trvají na tom, aby lidé při hádkách místo „ty“ používali „já“. Tedy například „já se cítím přehlížený“ namísto „ty se mi nevěnuješ“.
„Lidé na vyšších pozicích se dívají na svět kolem, zatímco lidé na těch nižších hledí sami na sebe. Názor, že ti první hovoří o sobě častěji, je naprosto mylný,“ uvádí Pennebake. Jak bychom tedy měli „já“ používat? Příklad s manželskou hádkou naznačuje, že jeho vyšší užívání je namístě, protože pak náš projev není tak obviňující. Nebo bychom ho měli používat méně jako lidé s autoritou? Pennebaker tvrdí, že „většinou více“. Zároveň ale uvádí, že lidé omezí používání zájmena „já“ podvědomě. I kvůli tomu, že lidé s vyšší pozicí myslí na to, co mají dělat jiní, zatímco podřízení uvažují o tom, co mají dělat oni. Naznačují to i zmíněné studie. Jedna z nich se zaměřila na e-mailovou korespondenci armády zveřejněnou v rámci tzv. Iraqi Perspectives Project. Náhodně vybraný vzorek ukázal, že vyšší hodnosti používaly „já“ méně často. Podobně dopadla analýza běžné e-mailové korespondence, kdy lidé na nižší pozici opět používali toto zájmeno méně a naopak.
Podle Pennebaker užívají „já“ také více ženy (které jsou citlivější než muži), lidé, kterým nevadí osobní témata, a mladší lidé stejně jako lidé v depresi. Překvapivé je, že lidé s narcistními sklony tak ale nečiní. A výrazu „já“ se vyhýbají i lidé, kteří skrývají pravdu. Ukazuje to třeba Twitterová komunikace atentátníka z Bostonu Džochara Carnajeva. Ten výrazy jako „já“ a „moje“ používal stále méně s tím, jak se blížil atentát. Brittany Norman z Midwestern State University to považuje za důkaz toho, že stále více něco skrýval – během jednoho měsíce klesla četnost použití zájmena „já“ z 9,57 % na 4,81 %.
(Zdroj: WSJ)