Částečně dílem náhody jsem narazil na rozsudek Nejvyššího Správního Soudu, který se zabýval případem spojeným s DPH. Operátor O2 svým zákazníkům poskytl bezplatně bonusy a za jejich dodání svým zákazníkům zaplatil DPH a tuto daň uplatnil jako svůj náklad při vyměření daně z příjmů. Tento postup napadlo Finanční Ředitelství, které podalo žalobu k Městskému Soudu, který rozhodl ve prospěch FŘ. Proti rozsudku MS podal O2 kasační stížnost k NSS a tento rozhodl v prospěch O2 a případ vrátil. Rozhodnutí NSS vyšlo ve sbírce rozhodnutí pod č. 2530 a zde je znění právních vět vyvozených z případu (v době skutku platily ještě předchozí zákony o DPH a o správě daní):
I. Sleva z ceny (§ 14 odst. 5 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty), která mění základ daně z přidané hodnoty a její výši, musí být vždy spojena s konkrétním zdanitelným plněním. Tato podmínka již ale neplatí pro jiné formy motivace zákazníků (tzv. bonusy), a tím je od slev z ceny také odlišuje.
II. Osoby, které jsou povinny platit daň (§ 3 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v praxi spotřebitelé), nejsou poplatníky ve smyslu § 6 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.
III. Odvedení daně z přidané hodnoty na výstupu je výlučně povinností plátce, který uskutečňuje zdanitelné plnění. Nejde o daň zaplacenou za jiného poplatníka podle § 25 odst. 1 písm. r) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.
http://www.nssoud.cz/main2col.aspx?cls=EvidencniListVety&evl_id=28587&menu=266
Zde citace z rozsudku, kterým NSS soud k uvedeným právním větám došel:
Vedle toho je třeba zdůraznit, že pojmy „poplatník“ a „plátce daně“ (stejně jako z hlediska § 6 odst. 1 daňového řádu jim nadřazený pojem „daňový subjekt“) jsou pojmy hmotného práva, proto plátcem a poplatníkem daně může být toliko ten, komu daňové zákony (případně daňový řád) ukládají hmotná práva a povinnosti. Právě tato kritéria je třeba aplikovat na tzv. osoby, které jsou „povinny platit daň“, tj. pojem, s nímž operuje zákon o DPH, který tyto osoby v § 3 odst. 1 vymezuje jako „v tuzemsku osoby, v jejichž prospěch je zdanitelné plnění uskutečňováno, a při dovozu zboží osoby, jimž má být propuštěno zboží, pokud zákon nestanoví jinak“. Pojem „poplatník“ zákon o DPH nepoužívá a nezná jej; proto je třeba se zabývat tím, zda s ohledem na charakter definice obsažené v § 6 odst. 2 d. ř. tato definice nedopadá právě na osobu ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o DPH. Z formálního hlediska by bylo možné na tuto otázku odpovědět kladně (zákon o DPH vlastní definici poplatníka
neobsahuje, a proto lze použít definici obecnou). Z pohledu kritéria hmotných práv ale nelze než odpovědět záporně. Osoba, která je povinna platit daň, totiž žádné povinnosti (ani práva) nemá, zákon o DPH jí přímo ani nepřímo nic neukládá. Nemůže se proto jednat o daňový subjekt ve smyslu § 6 odst. 1 daňového řádu, a ani o poplatníka ve smyslu § 6 odst. 2 d. ř. Odlišná sofistikovaná terminologie je tedy záměrem, který má vyjádřit právě to, že na tuto osobu sice DPH dopadá ekonomicky (nese daňové zatížení), ale současně s tímto jejím postavením nejsou spojena žádná veřejnoprávní práva, povinnosti ani odpovědnost pro případ, že tato osoba (např. v postavení příjemce služby) příslušnou DPH nezaplatí nebo ji zaplatí v nesprávné výši. Pro takový případ vznikne pouze soukromoprávní vztah mezi touto osobou a plátcem; plátce je totiž pod svou majetkovou odpovědností povinen DPH odvést vždy ve správně výši, bez ohledu na to, zda ji ve správné výši, resp. vůbec vybral. Odvést DPH na výstupu je tedy výlučně povinností plátce, který uskutečňuje zdanitelné plnění, a nemůže být daní zaplacenou za jiného poplatníka. Konec citace.
kadanfm
o)) Ale krásně to vysvětluje a dokládá fakt, že neplátce, třeba trhovec s dph vůbec nepracuje, nemůže ji tedy nikom na rozdíl od plátce účtovatat a proto neplátce K nikdy nemohla vystavit daňový doklad..
Velkamedvědice