V rozvíjejících se zemích žije 90 % světové populace. A 70 % z těchto lidí je mladších 25 let. Tito mladí lidé sní o lepším a svobodnějším životě a o více příležitostech. Stále více také své názory prezentují v ulicích od Thajska a Jižní Afriky přes Brazílii až po Ukrajinu. Příliš mnoho vlád se ale pohybuje zpět namísto toho, aby postupovaly dopředu. Na nepokoje totiž reagují tím, že se obracejí k „čínskému modelu“. Pro globální ekonomiku by to mohlo mít neblahé důsledky. Velikost rozvíjejících se ekonomik, které zdaleka netvoří pouze země BRIC, znamená, že jejich kroky mohou otřást akciovými i dluhopisovými trhy, pohnout s měnovými kurzy a cenami komodit.
V rozvíjejících se zemích najdeme řadu různých kultur a politických systémů. Primární důvody pro současné nepokoje jsou si ale velmi podobné: Nízký růst, přetrvávající chudoba, stagnující mzdy a vysoká nezaměstnanost, která upírá práci milionům lidí. Pokud se mají příjmy během jedné generace zdvojnásobit, musí v průměru růst alespoň o 7 % ročně. Většina rozvíjejícího se světa se ale takovému růstu v dohledné době těšit nebude. V Brazílii, Thajsku a Rusku se letos podle MMF bude růst držet pod 3 %.
Vše se může ještě zhoršit. Lidé tlačí na změnu a politici se otáčejí ke krokům, které mohou v delším období napáchat velké škody. Příkladem jsou obchodní tarify a kvóty, zákazy dovozů či dokonce přímé vyvlastnění majetku. Protekcionismus v zemích jako Indie či Brazílie dusí pohyb kapitálu. Mezinárodní tok kapitálu mezi zeměmi G20 klesl od poloviny roku 2007 téměř o 70 %.
Rozvíjející se země také posilují roli státu. Rodící se významné ekonomiky se snaží napodobit úspěch Číny a implementují statické kroky, které přinášejí krátkodobá zlepšení. Státní kapitalismus pomohl Číně k fenomenálnímu růstu a zvedl miliony lidí z chudoby. Demokracie a kapitalismus na druhou stranu utrpěly vážné šrámy, které snížily jejich atraktivitu. Příkladem je vysoká příjmová nerovnost v USA. Řada rozvíjejících se zemí nyní považuje růst za podmínku k tomu, aby mohly rozvíjet i demokracii a ne naopak.
Úspěchy Číny jsou pozoruhodné, ale její model není tak velkým lákadlem, jak si jiné země představují. Její růst byl tažen hlavně exporty, tudíž se spoléhal na svobodný trh západu. Většina dalších rozvíjejících se zemí se specializuje na zemědělské komodity, jejichž produkce je v USA a Evropě dotovaná. A ekonomický systém, v jehož srdci stojí stát, není efektivní, protože narušuje fungování trhů. Vznikají také nerovnováhy mezi poptávkou a nabídkou, které mohou zažehnout inflaci.
Strategie napodobování Číny může krátkodobě zvýšit zaměstnanost, nese sebou ale také velké negativní externality. I Čína dnes zápasí se značnou dluhovou zátěží finančního sektoru a bublinou na trhu s nemovitostmi, která může kdykoliv prasknout. K tomu přidejme znečištění životního prostředí, které se projevuje i na samotném růstu. Nespokojenost veřejnosti v rozvíjejících se zemích tedy vede k tomu, že se vlády obracejí k politice, která může krátkodobě pomoci. Dlouhodobě ale napáchá škody, a to v celé globální ekonomice.
Autorem je Dambisa Moyo.
Zdroj: WSJ