Přípravy Brazilců na hlasování ve druhém kole prezidentských voleb, které proběhne 26. října, bedlivě sledují mezinárodní investoři. Volba nejenže rozhodne, kdo bude příštím prezidentem země, ale také může určit budoucnost Brazilské centrální banky (BCB), a tudíž makroekonomickou trajektorii země.
Zatímco úřadující prezidentka Dilma Rousseffová podporuje stávající institucionální rámec BCB, její soupeři prohlašují, že měnovou politiku sužuje politické vměšování, které by se mělo nejlépe vyřešit posílením autonomie BCB. Návrh reformy, která by omezila prostor pro politické vměšování a současně zajistila větší zodpovědnost a upevnila finanční stabilitu, však žádný z kandidátů dosud nepředložil. Má-li si Brazílie zachovat statný a stabilní hospodářský růst, centrální banka bude potřebovat úpravy od základů.
Měnová politika už dlouho v brazilské politice hraje významnou úlohu. Během demokratizačního procesu 80. a 90. let se jedna vláda za druhou snažila zkrotit hyperinflaci, která v roce 1993 dosáhla 2477 %. Realizací plánu na zavedení realu, spuštěného roku 1994, se hned v dalším roce podařilo roční růst cen stlačit na „přijatelných“ 22 %. Na vlně úspěchu byl tvůrce plánu, bývalý ministr hospodářství Fernando Henrique Cardoso, dvakrát zvolen prezidentem (v letech 1994 a 1998), což dalo jasně najevo obavu voličů o cenovou stabilitu.
Dnes, kdy centrálním bankéřům ve vyspělých zemích dělá vrásky na čele hrozba deflace, jsou brazilští politici opět nuceni reagovat na široce rozšířený strach ze zpomalení růstu a návratu vysoké inflace. Plány prezidentských kandidátů ohledně BCB bohužel zdaleka nenabízí, co je třeba. Rousseffové Strana pracujících historicky odmítá dát bance formální autonomii a ona sama v kampani rozehrála výrazně populistickou kartu tvrzením, že autonomie BCB by přenesla příliš mnoho pravomocí na představitele soukromých bank.
Marina Silva, kandidátka Socialistické strany, vznesla požadavek formální nezávislosti banky – a její argument přijal kandidát Sociálnědemokratické strany Aécio Neves, který teď stojí proti Rousseffové ve druhém kole. Neves ale chce faktickou, nikoliv formální autonomii fungování BCB. Neves podobně jako Cardoso pevně stojí za cílováním inflace, vytvářením primárního přebytku a zachováním plovoucího směnného kurzu. Takové politiky sice mohou přispět ke stabilitě cen, avšak jeho návrh přehlíží dvě nejvýznamnější otázky týkající se BCB: zákonnou autonomii a institucionální reformy, které zajistí zodpovědnost vůči občanům.
Zákonný závazek k autonomii BCB by přispěl k důvěře v měnu způsobem, jakým to neformální autonomie udělat nemůže. Zákonné struktury mají přímý vliv na inflační očekávání, protože právo může veřejným statkům, jako je cenová a finanční stabilita, poskytovat institucionální ochranu. Vhodně navržená a uskutečněná institucionální reforma by také mohla zvýšit zodpovědnost BCB obecně vůči společnosti a zároveň ji chránit před nemístným politickým vlivem a lobbingem velkých bank.
BCB je zralá na reformu. Jedná se o 50 let starý byrokratický aparát zřízený za vojenské diktatury, bez dostatku právních nástrojů pro politickou a společenskou zodpovědnost. Institucionální reforma se tedy nesmí omezit jen na neadekvátnost cíle BCB v oblasti cenové stability, stanoveného na základě úzkého inflačního indexu, který neodráží zkušenost běžných brazilských spotřebitelů. Ve výkazech za rok 2013 kupříkladu míra inflace činila 5,9 % (oproti 4,5% cíli), ale ceny potravin, hlavní složky rozpočtu většiny domácností, vzrostly o 8,4 % a na chudé lidi dolehly obzvlášť tvrdě. Rousseffové administrativa uměle drží oficiální míru inflace nízko tím, že stlačuje ceny státem poskytovaných služeb.
Cenovou stabilitu by měly doprovázet další cíle, zejména finanční stabilita, ale zřejmě také zaměstnanost. V roce 2011 Rousseffová zhatila snahy Kongresu takové cíle zavést a bylo by samozřejmě zapotřebí je pečlivě zformulovat, abychom se vyhnuli dřívějším chybám. Při správném nastavení by však širší paleta kritérií pro posuzování politik BCB upevnila zodpovědnost, a tedy posílila legitimitu zákonné autonomie tvůrců politik.
Existuje také prostor pro institucionální reformu s cílem posílit finanční stabilitu. Finanční krize roku 2008 a její dopady jasně poukázaly na důsledky zastaralého institucionálního uspořádání BCB. Banka nemá dostatečnou zákonnou oporu potřebnou k aktivitě směřující ke stabilizaci finanční soustavy. To tehdejšího prezidenta Luize Inácia Lulu da Silvu přinutilo uchýlit se k sérii dramatických opatření, včetně využití fondu pojištění depozit a státních bank k sanaci krachujících finančních ústavů. Lula prohlásil, že tento ad hoc přístup dal Brazílii jistou míru flexibility, která jiným zemím chyběla; nebyla však zadarmo, jak tvrdil, a výsledky neměly dlouhého trvání.
Překotná expanze soukromého zadlužení vyvolává další, ještě větší obavy. Jiné centrální banky pochopily, že jsou nutné nové nástroje k zajišťování finanční stability, a měla by to pochopit i BCB. Institucionální vyjasnění jak mandátu BCB pečovat o finanční stabilitu, tak nástrojů, které má k dispozici, by Brazílii mohlo pomoci předejít budoucím krizím – nebo se alespoň účinněji chránit před jejich vlivy.
Brazilské prezidentské volby, zdá se, nabízejí dvě neuspokojivé možnosti: pokračování statu quo s Rousseffovou a BCB pod politickým vlivem, anebo neformálně autonomní BCB se zastaralým institucionálním aparátem za Nevese. Výzvu k institucionální reformě měnové politiky a finanční regulace obsahoval jen původní návrh Mariny Silvy. Není ani zdaleka jasné, zda skutečnost, že do druhého kola vyjádřila podporu Nevesovi, v případě vítězství pohne jeho názorem.
Camila Villard Duran vyučuje právo na Saopaulské univerzitě a v rámci stipendia Oxford-Princeton Global Leaders vědecky působí v Programu globální ekonomické správy Oxfordské univerzity.
Copyright: Project Syndicate, 2014