Rok 2010 byl pro vyspělé ekonomiky probouzející se z recese zlomem. Spojené státy, Velká Británie a eurozóna během něho přešly z fiskální stimulace na fiskální kontrakci. Pohybujeme se v prostředí, kdy narážíme na nemožnost snížit sazby pod nulu. Ona změna fiskální politiky tak měla za následek slabé oživení ve všech třech ekonomikách. Ve výsledku se tak promrhalo mnoho zdrojů a prodloužili jsme si dobu trvání ekonomických problémů.
Toto konstatování je důležité i vzhledem k vývoji v Řecku, tam mělo dojít k defaultu, protože předchozí vlády se chovaly nezodpovědně a skrývaly to před všemi, včetně samotných Řeků. Pokud něco takového nastane, přichází recese. Kdyby mělo Řecko svou vlastní měnu, vše by skončilo jako poznámka pod čarou v učebnicích ekonomické historie. Zmíněné tři ekonomiky by také pokračovaly ve fiskální stimulaci, se kterou začaly v roce 2009. A oživení by bylo silnější.
Řecko je ale součástí eurozóny – monetární unie, která byla vytvořena způsobem, který ji činí velmi zranitelnou. Citlivá je zejména na hrozbu defaultu některé členské země. Řecká krize se tak stala krizí celé periferie, politici začali panikařit a přišlo fiskální utahování. Ve chvíli, kdy instituce jako MMF pochopily, že tato změna politiky byla chybou, už bylo pozdě. Oživení ztratilo na tempu. Celý tento příběh je dokonce optimistickým pohledem na to, co se doopravdy stalo. V podstatě totiž hovoří o tom, že jsme měli smůlu a je rozumné se domnívat, že k ničemu takovému už nemůže dojít. Pokud eurozóně pohrozí další krize, jsou už nastaveny mechanismy, které zabrání jejímu šíření. ECB bude připravena jednat a bude jasné, které zemi se dostane pomoci a které bude umožněn default.
Je tu ale ještě pesimističtější verze. Politická pravice ve všech třech zemích byla vždy proti fiskální stimulaci. Je pravda, že v roce 2009, když nikdo nevěděl, jak špatná situace vlastně je, Německo přikročilo k mírné (a poměrně neefektivní) stimulaci. V USA a Velké Británii ale byla pravice proti. K tomu se přidává „selský rozum“ tvrdící, že vlády by měly jednat stejně jako domácnosti – ve zlých časech by si měly utáhnout opasky. Můžeme doufat, že podobné uvažování nebude během příští krize dominantní. Není ale jasné, proč bychom tomu měli věřit. Řecko se sice obrací proti utahování, ale ve Velké Británii se konzervativci drží svých názorů na utahování a v USA dělí republikány od totální převahy pouze prezident.
Pokud je tento pesimistický pohled pravdivý, má to důsledky pro makroekonomii. Fiskální stimulace může být schopná pomoci v případě, že by sazby klesly k nule. Politická ekonomie by ale říkala, že se tak nestane a fiskální kroky půjdou naopak tím špatným směrem. A to znamená, že ekonomové musí vážně přemýšlet o tom, jakou politiku uplatňovat v situaci nulových sazeb. Někteří z nich hovoří o penězích z vrtulníků a já jsem byl původně k podobným myšlenkám skeptický. Důvod je následující: Pokud máme inflační cíl, peníze z vrtulníků jsou pak to samé jako snížení daní kombinované s kvantitativním uvolňováním. Takže tu vyvstává otázka, proč prostě nepoužít expanzivní fiskální politiku?
Pokud je ale relevantní popsaný pesimistický scénář, je dohadování s politiky a podpora fiskální stimulace pravděpodobně jen ztrátou času. Lepší je podporovat institucionální změny, které by jim zabránily ve fiskálním utahování v době, kdy sazby leží u nuly. Nebo by umožnily jiným eliminovat efekt fiskálního utahování. Centrální banky mají QE, peníze z vrtulníků by ale byly mnohem efektivnější. Nezávislost centrálních bank je o tom, že politici na tyto banky nemají vliv. Politici totiž nejsou při nastavování ekonomické politiky moc dobří a posledních pět let dokonce ukázalo, že v tom jsou hodně špatní. Nezávislost centrálních bank byla ale omezena tím, že sazby nemohou klesnout pod nulu a s tím se musíme vypořádat.
Objevuje se samozřejmě celá řada otázek. Chceme dávat centrálním bankám ještě větší nezávislost? Nebo by bylo lepší mít jiné nezávislé instituce? Pokud budeme používat peníze z vrtulníků, jak bude probíhat exit ze stimulace? Podle mého mínění to vše souvisí hlavně s tím, jak učinit centrální banky zodpovědnější a jak zabránit tomu, aby se chovaly jako ECB. Je jasné, že nemůžeme položit rovnítko mezi mírou nezávislosti a tím, jak si centrální banka vede. Opět ale připomínám, že to vše je relevantní pouze v případě, že platí popsaná pesimistická interpretace událostí. Já sám se však domnívám, že tento pohled je relevantní, i když bych svůj názor rád změnil.
Autorem je ekonom Simon Wren-Lewis z Oxford University.
Zdroj: MainlyMacro