Řecká jednání připomínají nekonečnou telenovelu. Zdlouhavý seriál s jasně vymezenými hlavními postavami. Namísto nekonečně mnoha epizod, které se točí okolo vděčného tématu „miluje mě nebo nemiluje“ tu mámě věčný evergreen „zaplatí Řecko nebo nezaplatí?“. Správná telenovela spěje ke šťastnému konci, kterým bývá svatba všem případným překážkám navzdory. U řecké ságy je takovou pomyslnou svatbou konečná dohoda Atén s věřiteli a stejně jako v telenovelách a nekonečných seriálech děj prochází nespočetnými obraty a peripetiemi, kdy se v jednu chvíli již zdá, že šťastný konec je nadohled, ale happy-end se opět a znovu odkládá.
Nic jiného než politika
Řecký premiér Tsipras a jeho vláda hrají svojí hru, přestože by měli dělat vše proto, aby se dohodli s věřiteli, udrželi si euro a zabránili bankrotu. Z jejich prohlášení to ovšem nevyplývá, navzdory zoufalé situaci si Řecko poměrně dost „vyskakuje“. Naopak věřitelé na straně druhé mají až nekonečnou trpělivost a nechají si toho od Řecka hodně líbit. Otázkou je, proč se Řecko, které je tím, kdo něco od věřitelů chce, tolik naparuje. A proč věřitelé, ač viditelně frustrovaní, jsou stále ochotni jednat na místo, aby ponechali Řecko svému osudu. Vše se netočí kolem odchodu Řecka z eurozóny, odpověď možná leží v historii, geografii a mezinárodních vztazích. Zkrátka za vším stojí vysoká politika.
Po skončení druhé světové války bylo Řecko v pozici jakési strategické bašty Spojených států a Evropy, což připomíná bronzová socha 33. amerického prezidenta Trumana na rušné aténské třídě. Tato role Řecka by mohla být také významným důvodem, proč představitelé eurozóny navzdory rostoucí frustraci řeckou finanční hrou s ohněm možná nakonec vyplatí tolik potřebnou pomoc.
Nesporný geopolitický potenciál Řecka je totiž nejen příslibem, ale také hrozbou, což si Řekové velmi dobře uvědomují a v tomto kontextu této pozice při jednáních využívají. Jak uvedl profesor Stanfordské univerzity Eirini Karamouzi, který je zároveň autorem knihy o vztahu Řecka se zbytkem Evropy v období studené války: „Vždy existovala hrozba katastrofického efektu přelévání pokud by bylo Řecko ponecháno vlastnímu osudu nebo ještě hůře by se stalo padlým státem na zadním dvorku Evropy“.
Pomyslným esem v rukávu je pro Řecko jednoznačně jeho poloha na jihovýchodním křídle Evropy a NATO. V dnešní době, kdy se rozmáhá militantní hnutí Islámský stát, Rusko neskrývá touhu rozšiřovat své hranice a Evropu zaplavují přistěhovalci, je v sázce více než jen miliardy, které Řecko potřebuje, aby se odrazilo od finančního dna. Tak zatímco věřitelé a vláda premiéra Tsiprase se hádají o rozdíly v řádu procentních bodů v požadavcích ohledně rozpočtu, světoví vůdci řeší otázku politiky a bezpečnosti.
Jako na houpačce
Jak se na summitu G7 vyjádřil tento týden americký prezident Barack Obama, pokud obě strany ukáží dostatečnou flexibilitu, problém Řecka se dá vyřešit. Nicméně dodal, že to bude vyžadovat přijetí těžkých rozhodnutí všech zúčastněných. Během tohoto týdne se objevily zprávy o tom, že Německo zvažuje nabídnout Řecku odstupňovanou dohodu, poté Merkelová naléhala na Atény, aby přikročily k akci, než jim dojde čas. Včera večer jednání opustili představitelé Mezinárodního měnového fondu a vrátili se do Washingtonu a dnes údajně jednají představitelé Euroskupiny o možném řeckém krachu. Řecká vláda prý však doufá v dohodu na schůzce Euroskupiny 18. června. Jednání jsou tak stále jako na houpačce a to i přesto, že čas do konce června, kdy vyprší záchranný program a Řecko zároveň musí zaplatit všechny sloučené červnové splátky MMF, se krátí.
Ruský faktor
Tsipras se ovšem 18. června ještě chystá na ekonomické fórum do Petrohradu. Setkal by se tak již podruhé od lednového jmenování premiérem s ruským prezidentem Putinem. Tsiprasova jednání s Putinem jsou trnem v oku Evropě i USA, které na Rusko uvalili sankce v návaznosti na konflikt na Ukrajině. Tsipras i přes americkou nevoli souhlasil se spoluprací na ruském plynovodu.
Řecko se stalo desátým členem dnešní Evropské unie v roce 1981 ještě dříve než Rakousko nebo Španělsko a po dlouhých 26 let, než se k EU připojilo Bulharsko v roce 2007, nesdílelo hranici s žádným dalším členem EU. V roce 2001 Řecko přijalo společnou evropskou měnu a opět na sebe strhlo pozornost poté, co vyšlo najevo o téměř deset let později, že finanční situace v době přijetí eura reálně až tak úplně neodpovídala požadavkům.
Snaha zamezit vlivu Ruska v Řecku není ojedinělá. Americký prezident Truman již v roce 1947 dostal od kongresu zelenou k vojenské a ekonomické pomoci Řecku, aby to nepadlo do spárů vlivu tehdejšího Sovětského svazu během občanské války v letech 1946 až 1949. Členem NATO se Řecko stalo ještě dříve, než Německo a to v roce 1952, tedy ve stejnou dobu jako tradiční řecký nepřítel Turecko. Pomoc, kterou Řecko tehdy obdrželo díky Trumanově doktríně a v rámci Marshallova plánu, financovala roky jeho růstu. Tedy ani tehdy se řecký růst bez zahraniční pomoci neobešel.
Konec je ve hvězdách
Když se tuto středu premiér Tsipras připravoval na setkání s německou kancléřkou v Bruselu, ministr zahraničí Nikos Kotzias prohlásil na shromáždění na Oxfordské univerzitě, že teď je ten čas, kdy se bude rozhodovat mezi svobodou, bezpečností a prosperitou a zaměřením na čísla a ziskové marže.
Kotzias řekl: „Momentálně je geopolitický faktor důležitější než kdy dříve, náš svět je uprostřed konfliktu mezi budoucími požadavky a tím, co potřebujeme nyní.“ Dodal, že EU by se měla naučit vidět si za špičku nosu tak, aby neřídila naši budoucnost jako měnovou politiku nebo schůzi akcionářů, která uvažuje v horizontu čtvrtletních výsledků.
Zdroj: BBG