Minulý týden začal dalším kolem spekulací o Grexitu, defaultu a dokonce dalším osudu celé eurozóny. Jak celý vývoj v Řecku a eurozóně skončí, ale nikdo neví a investoři si tak mohou klást důležitou otázku: Jak velkou výzvou jsou makroekonomické sázky, které provádějí velké hedge fondy? Na základě toho, co jsme doposud viděli, se odpověď zdá být jasná. Jde o obrovskou výzvu. Je to patrné i z výsledků, kterých fondy zaměřující se na makroekonomický vývoj dosáhly v pokrizových letech. Tyto výsledky jsou totiž dost slabé i přesto, že v globální ekonomice jsou jasně patrné hlavní trendy.
Fascinující je zejména pohled na investice související s řeckým dramatem. V roce 2009 došlo k prvnímu snížení ratingu dluhu řecké vlády. V prosinci 2010 přišel první záchranný program ve výši 146 miliard dolarů. K němu se vztahovaly i destruktivní požadavky na prudké fiskální utažení, které celý proces splácení dluhů odsoudily k neúspěchu. V říjnu 2011 tak přišla restrukturalizace řeckých dluhů. Z jednoho úhlu pohledu to byla výborná příležitost k nákupu levných aktiv, z opačného šlo ale pouze o známku toho, co ještě přijde. Z restrukturalizace vzešlo 30 miliard eur nových cenných papírů a někteří investoři to vnímali jako velkou příležitost.
Podle se mezi největší investory kupující řecké obligace zařadily společnosti jako Japonica Partners, francouzské fondy H20 a Carmignac či hedge fondy jako Farallon, Fortress, York Capital, Baupost, Knighthead a Greylock Capital. Greenlight Capital zase vložil velké částky do Piraeus Bank, Wilbur Ross investoval do Eurobank. A Fortress Capital nakoupil dluhy Attica Holdings, York Capital zase investoval do dluhopisů GEK Terna. Hovoříme tu o velkých částkách investovaných ze strany známých fondů, které za sebou mají velmi dobré výsledky a je pravděpodobné, že nejdříve provedly důkladnou investiční analýzu.
Josh Brown poukazuje na to, že Řecko je jednou z nejčastěji bankrotujících zemí na světě, před ním figuruje jen Honduras a Ekvádor. Řecký default přišel v letech 1826, 1843, 1860, 1894 a 1932. Investiční fondy se přitom musí nakonec spoléhat zejména na to, že jim vyjde jejich hlavní investiční teze. To znamená, že události se musí vyvíjet tak, jak se předpokládá a čísla jsou v tomto ohledu méně důležitá než například u hodnotového investování. To v podstatě počítá s tím, že se vše postupně vrací k průměru a matematika má tak v této oblasti větší význam. Makroekonomické investování mnohem více čelí neočekávaným událostem, které mohou být destabilizující. Není tedy divu, že v posledním desetiletí plném nečekaných zvratů si fondy v této oblasti nevedou moc dobře.
Autorem je investor Barry Ritholtz.
Zdroj: Bloomberg