Kenneth J. Arrow je jedním z nejvlivnějších ekonomů dvacátého století a jen málo lidí mělo takový přínos pro ekonomickou teorii jako on. V roce 1972, když mu bylo 51 let, získal Nobelovu cenu (spolu s ním i John R. Hicks). Byl nejmladším držitelem této ceny a tento rekord drží dodnes.
Ve věku 94 let je Arrow stále schopen hlubokých úvah. V rozhovoru pro ProMarket kritizoval efektivitu amerického systému zdravotní péče, která je horší než v zemích jako Kanada či Velká Británie. Podle jeho názoru vedly pokusy o rozšíření systému k jeho větší složitosti a tím se zvýšilo množství příležitostí, jak na tomto systému profitovat a zneužít ho. „Ceny léků leží v USA mnohem výše než kdekoliv jinde a je jednoduché to vysvětlit. V jiných zemích totiž na straně kupce existuje monopson. Ve většině zemí je tedy dominantním kupcem vláda a jde o nástroj, který drží ceny níže. Ve Spojených státech nesmí Medicare podle zákona jednat přímo s farmaceutickými společnostmi,“ říká Arrow.
Ekonom uvádí, že problematika vývoje nových léků a jejich cen není jednoduchá. Společnost chce, aby farmaceutické firmy přicházely s novými léky. Jenže jejich vývoj je velmi nákladný a počet neúspěšných projektů je vysoký. Musí tedy existovat nějaká motivace, aby farmaceutické společnosti i přesto pokračovaly v inovacích. Popsaný rozdíl mezi americkým trhem a trhy v jiných zemí pak v podstatě znamená, že Američané do určité míry dotují vývoj nových léků pro jiné země.
Vývoj léků podle Arrowa souvisí se širším problémem duševního vlastnictví. Ten je patrný už několik set let. „Již od sedmnáctého století funguje systém v podstatě tak, že za inovace dostává inovátor monopolní pozici na trhu. Jde o způsob, jak mu zaplatit za jeho náklady a jak jej motivovat. Tím ale samozřejmě vznikají monopoly a dochází tedy i k vnitřnímu konfliktu. I Hayek tento problém vnímal a přemýšlel o tom, zda duševní vlastnictví je skutečně stejným typem vlastnictví jako třeba dům nebo nějaký fyzický majetek,“ říká Arrow. Pravda je ale podle něj taková, že v praxi žádný jiný systém zatím nefunguje.
Arrow zveřejnil v roce 1963 analýzu, ve které tvrdil, že laissez-faire řešení jsou v systému zdravotní péče nepřijatelná. Dnes k tomu říká, že v USA takový systém nikdy nebyl a nikdo na něj není ani připraven. Za zajímavý považuje systém kanadský, ten je ale v USA natolik politicky nepřijatelný, že o něm ani nemá cenu přemýšlet.
Ekonom George Stigler predikoval, že regulace nakonec nevyhnutelně skončí v rukou zájmových skupin a bude jimi používána k omezení konkurenčních tlaků. Podle některých názorů je tato teorie dostatečným argumentem pro deregulaci či dokonce úplné upuštění od regulace. Arrow k tomu říká: „Je známo, že Churchill kdysi řekl, že demokracie je tou nejhorší formou vlády, ale nic lepšího neexistuje. O regulaci to platí také. Když ve Spojených státech například panoval železniční monopol, vláda jej začala regulovat. Tento regulátor se pak samozřejmě stal nástrojem zájmových skupin, ale celkově byla jeho práce prospěšná. Musíme se smířit s tím, že zájmové skupiny jsou aktivní, ale jde o aktivitu omezenou.“
Arrow ve vztahu k regulaci také říká, že sice není odborníkem na finance, ale pokud finanční odvětví v USA generuje 30 % všech zisků, je to na pováženou. Ekonom nevěří, že tak velké odvětví je třeba na efektivní alokaci zdrojů, velká část jeho aktivit se zabývá jen vyhledáváním renty. V tomto odvětví tak namísto efektivní alokace zdrojů dochází k plýtvání, včetně plýtvání s lidskými zdroji. Jiná odvětví zase trpí problémem velké monopolizace. V takové situaci neexistuje motivace pro další investice do inovací, protože „monopol už vydělává z existujícího produktu“. Jinak řečeno, pokud už někdo monopol má, inovacím to škodí. Podporuje je ale vidina toho, že někdo díky nim monopol získá, říká Arrow.
Zdroj: ProMarket.org