Během posledních 70 let byla japonská ekonomika předmětem mnoha ekonomických experimentů. V době boomu byla neobvyklá ekonomická politika japonské vlády vzorem pro většiny ostatních asijských zemí. Když pak praskla bublina a vláda se snažila o nové nastartování japonského hospodářství, ekonomům tyto pokusy posloužily jako názorný příklad toho, jaké kroky jsou při finančních krizích přínosné a jaké naopak ne.
V současné době může Japonsko nabízet další ekonomickou lekci, která se tentokrát týká samotných hranic efektivity monetární politiky. Guvernér japonské centrální banky Haruhiko Kuroda minulý týden zklamal investory tím, že jen mírně navýšil program nákupu aktiv. Řada analytiků se totiž domnívala, že v rámci boje s deflací použije exotičtější nástroje typu „peněz z vrtulníků“. Věřilo se, že Bank of Japan se trhy pokusí překvapit nějakým dramatickým krokem a například Marcel Thieliant z Capital Economics na Kurodovo oznámení reagoval tím, že nakonec budou stejně následovat nějaké razantnější kroky.
Sám Kuroda na tiskové konferenci uvedl, že ještě přijde další navýšení programu nákupu aktiv a snižování sazeb. Pravda je ale možná taková, že po třech letech radikální monetární politiky, která měla restartovat japonskou ekonomiku, už BoJ nemá co nabídnout. Například Frederic Neumann z se tak domnívá, že současný vývoj ukazuje spíše na to, že „BoJ už narazila na hranice své současné politiky“. Kuroda už skutečně použil vše, co mohl, a BoJ nyní drží asi třetinu všech vydaných vládních dluhopisů. Podle některých názorů už jich nebude schopna koupit výrazně více. Výnosy se už nacházejí v záporu, což znamená, že investoři vládě platí za to, že jí mohou půjčit své peníze.
I kdyby byl Kuroda schopen se stimulací pokračovat, není důvod se domnívat, že by se to najednou nějak výrazněji projevilo na reálné ekonomice. MMF v současnosti předpokládá, že růst japonské ekonomiky dosáhne letos pouze 0,3 % a podle některých cenových měřítek se tato ekonomika propadá do ještě hlubší deflace. BoJ sice může do ekonomiky napumpovat tolik peněz, kolik chce, ovšem pokud je spotřebitelé a firmy nezačnou používat na vyšší výdaje a investice, nic se nezmění. Vláda přitom stále neprovedla klíčové reformy, které by se měly týkat zejména deregulace a trhu práce. Ty by vytvořily nové příležitosti a přesvědčily investory, aby si půjčili a začali budovat nové kapacity.
Můžeme tvrdit, že bez Kurodových experimentů by na tom byla japonská ekonomika ještě hůře. I tak bychom se ale měli ptát, zda má cenu v monetárním uvolňování pokračovat, protože jeho efektivita je minimální. Kuroda může předstírat, že jeho prostor pro manévrování není nijak omezen. V praxi tomu tak ale není a BoJ riskuje, že trhy nakonec hodně zklame. To by mělo být poučením pro všechny centrální bankéře. Mario Draghi z ECB je podobně jako Kuroda pod neustálým tlakem činit další kroky pro zvýšení inflace a růstu. Kurodovy zkušenosti by jej ale měly varovat, protože ukazují, že centrální banky neomezený prostor pro další manévry nemají. Čína by zase měla věnovat velkou pozornost tomu, že zvyšování peněžní nabídky bez potřebných strukturálních reforem nikam nevede.
Kuroda se může vydat cestou velmi neortodoxní monetární politiky a ještě radikálnějších kroků. Mohl by například poskytovat bankám úvěry, které by nesly negativní sazby. Japonsko by pak bylo i nadále ekonomickou laboratoří, od níž by se učil celý svět. Je ale pravděpodobné, že výsledky podobných pokusů budou i nadále zklamáním.
Autorem je Michael Schuman.
Zdroj: Bloomberg