Před pár lety bylo jednoduché říci, jak by měla být v USA nastavena monetární i fiskální politika. Ekonomika se nacházela v depresi, takže bylo třeba stimulovat a obavy z inflace dát stranou. Nebyl také důvod ke strachu z toho, že by deficity a vyšší vládní dluhy vytlačovaly investice soukromého sektoru. Namísto toho bylo pravděpodobné, že tyto investice jimi byly naopak podpořeny, protože investice v první řadě závisí na síle agregátní poptávky. Pravice i v té době neustále varovala před znehodnocením dolaru, řada lidí byla posedlá dluhy a deficity. V praxi tak potřebná stimulační politika nebyla uplatněna i přesto, že její potřeba byla evidentní.
Nyní se podle některých názorů nacházíme v rozdílné situaci, protože nezaměstnanost klesla na úrovně, které neleží daleko od stavu plné zaměstnanosti. Žádné inflační tlaky sice ještě patrné nejsou, ale s ohledem na popsanou situaci není zase tak šílené obávat se toho, že inflace by se už v blízké budoucnosti dostala nad cíl Fedu ve výši 2 %. Jsou tedy pádné argumenty pro stimulaci už věcí minulosti?
Na straně monetární politiky se o problematice pokračující stimulace intenzivně diskutuje. Významnou roli zde hraje nejistota týkající se toho, zda se skutečně nacházíme blízko plné zaměstnanosti. Možná, že ne, protože v ekonomice je více zdrojů, než se domníváme. A možná, že se objeví negativní šok, který ekonomiku opět zabrzdí. Riziko tedy existuje jak ve vztahu k pokračující stimulaci, tak ve vztahu k jejímu ukončení. Pro mě a některé další ekonomy je rozhodujícím argumentem, že tato rizika nejsou symetrická. Pokud totiž budeme s normalizací monetární politiky čekat příliš dlouho, přinese to určité náklady spojené s přechodně vyšší inflací. Jestliže ovšem bude tato normalizace unáhlená, riskujeme dlouhodobou stagnaci. Měli bychom tedy čekat, až bude vyšší inflace jasně patrná.
Jak je to s fiskální politikou? V této souvislosti se zaměřuji zejména na investice do infrastruktury. Představme si, že začne program takových investic, který bude financován deficity. Bude trvat několik let. Je možné, že ekonomika se během té doby dostane do stavu plné zaměstnanosti a tyto investice zvednou sazby a částečně vytlačí soukromé investice. Jenže stejně tak se může ekonomika pohybovat směrem ke stagnaci, třeba proto, že ji importuje ze zbytku světové ekonomiky. A stimulace je pak přesně tím receptem, který by doktor měl předepsat.
I zde tedy musíme brát v úvahu rizika, která jsou asymetrická. Pokud by došlo k určitému vytlačení soukromých investic investicemi veřejnými, nezabilo by nás to. Kdybychom ale znovu padli do pasti likvidity, ekonomika by utrpěla těžké škody. Jinak řečeno, veřejné investice by k jejich běžným přínosům ještě poskytly pojištění proti negativnímu vývoji v ekonomice. Situace sice není tak špatná jako v roce 2013, ale argument pro stimulaci je stále silný. Půjčovat si a investovat.
Příspěvek vznikl na základě textu Paula Krugmana, který vydal deník The .