Během naší cesty po Číně jsme dospěli k několika hlavním závěrům. První z nich se týká finančního rizika, které se stále zvětšuje a rozšiřuje. I přesto jen málo ekonomů čeká, že by k finanční krizi došlo během jednoho či dvou let, protože vláda má stále k dispozici nástroje, kterými může problémy posouvat do budoucnosti. Řada čínských finančních subjektů se ale domnívá, že pravděpodobnost krize během následujících pěti let je poměrně vysoká a stále se zvyšuje, protože vládní politika není schopna omezit růst objemu úvěrů.
My sami se domníváme, že v pětiletém horizontu existuje 50% pravděpodobnost vážné finanční krize v Číně, v krátkém období ale zřejmě nepřijde. Trhy budou i přesto trpět návaly strachu a nedostatku likvidity, protože čínská centrální banka PBoC se bude snažit brzdit úvěrový boom. Čínská vláda bude nakonec muset přikročit k rekapitalizaci bank a přesunout své špatné úvěry do speciálně vytvořené instituce podobně, jako to učinila během bankovní krize v roce 1998. Významná pomoc bankovnímu systému ale nepřijde dříve, než bude jasné, že v opačném případě se dostaví krize.
Rizikové prémie na čínském akciovém trhu podle nás zůstanou i nadále vysoko. Dluhy rychle rostou a podstata problému čínské ekonomiky tedy stále narůstá. V jejím centru stojí dluh korporátního sektoru, naopak zadlužení domácností a vlády se nachází relativně nízko. Celkový růst dluhů dosahoval v posledních třech letech dvojnásobku růstu HDP a příčinou je právě zmíněný vývoj ve firemním sektoru. Alokace zdrojů se také horší, což je patrné z toho, že úvěry už nejsou schopny generovat takový ekonomický růst jako dříve. Většina úvěrů jde totiž směrem k velkým a neefektivním státním společnostem, které trpí nadbytečnými kapacitami.
Vláda si je popsaného problému vědoma, ale zápasí s kontrolou nad místní samosprávou a místními bankami, protože lokální politici se snaží vyhnout se velkému propouštění. Stále doufají, že dojde ke zlepšení ekonomických podmínek bez toho, aby došlo k větším ztrátám a omezení úvěrového boomu. K němu přispívá i stínový bankovní systém, který je dalším zdrojem rizika. Jeho velikost roste v pokrizových letech asi o 40 % ročně a nyní tato část finančního systému zajišťuje přibližně třetinu celkových půjček. Pozitivní zprávou je, že stínový bankovní systém není v Číně tak složitý, jako tomu bylo v USA před hypotéční krizí.
Finanční instituce a další společnosti mají pocit, že vláda by je v případě problému držela nad vodou a to vede k jejich rizikovému chování. Vláda ví i o tomto problému a snaží se jej řešit tím, že nechává více firem padnout. Nedá se ovšem čekat, že by toto učinila i v případě velké státem vlastněné společnosti. MMF pak v souvislosti s možnou krizí tvrdí, že „Čína není žádnou výjimkou“ a je zranitelná stejně jako jiné země v podobných problémech. Obecně se očekává, že v případě krize likvidity či solvence by začala jednat PBoC. Ta se takové situaci ale snaží předem vyhnout a vnést na trhy disciplínu ještě předtím, než krize udeří.
Vláda nyní jako stimulační nástroj preferuje fiskální politiku, protože plošné snižování sazeb zhoršuje problém na trhu s nemovitostmi a s úvěry. K tomu se přidává přísnější regulace a některé další kroky, i přesto však panuje přesvědčení, že problémy se prohlubují rychleji, než je na ně vláda schopná reagovat. Klíčem pro zažehnání krize je omezení úvěrového růstu. Vláda má v případě krize velké rezervy, protože její zadlužení je nízké. Může tedy poskytnout velký objem likvidity, PBoC by jednala jako věřitel poslední instance. Jak ale bylo uvedeno, vláda nebude pravděpodobně jednat bez toho, aby nastala alespoň mírná krize. Výsledkem všeho pak může být i japonský scénář a ztracená dekáda.
Zdroj: Danske Bank Research