Pokuta v řádu miliard dolarů, již nedávno vláda USA vyměřila německé za vnucené prodeje hypotečních cenných papírů ve Spojených státech, nepomohla příliš ke zlepšení důvěry v Evropskou unii, již nadále tíží pomalý hospodářský růst, vysoká nezaměstnanost, těžkosti s přistěhovalectvím a narůstající nejistota. Skandál ovšem zaměřil reflektory na možnost krajního východiska z nouze – určitou „přihrávku Ave Maria,“ řečeno pojmoslovím amerického fotbalu –, které by teoreticky mohlo evropský projekt zachránit.
Přestože na eurozónu připadá kolem 20 % světového HDP, nemá banku ani jiný ústav finančních služeb v první desítce globálního žebříčku FT 500. Dominové účinky tak roztříštěné a zranitelné bankovní soustavy se zřetelně promítají do relativně chabého výkonu Evropy v dalších sektorech, třeba technologiích a energetice, které mají zásadní význam pro ekonomickou budoucnost členů EU.
Evropa netrpí nedostatkem bank: Německo jich má přes 1500, Itálie přes 600. Mnohé z nich jsou ale takzvané „zombie banky,“ typické příliš vysokým počtem poboček, nízkým počtem vkladů a náklady na financování, jimiž dalece převyšují své úspěšnější protějšky.
Podle Mezinárodního měnového fondu zůstává slabá a neschopná vytvářet udržitelné zisky asi třetina evropského bankovního sektoru, představující aktiva v hodnotě 8,5 bilionu dolarů. To vše představuje významná rizika negativního vývoje pro hospodářství EU a v posledku pro celý evropský politický experiment.
K obnovení stability v evropské bankovní soustavě bude zapotřebí, podle vlastního odhadu MMF, zavřít nebo fúzovat nejméně třetinu evropských bank. U se zdá, že fúzi, například s , jiným německým ústavem, už spekulanti na trhu očekávají.
Má-li se však taková fúze stát prvním krokem ke konsolidaci evropského bankovního sektoru a posílení EU, mělo by se jednat o přeshraniční záležitost, která by spojila s významným francouzským a/nebo italským finančním ústavem. Takový přístup by mohl znamenat přelom ve hře o politickou věrohodnost EU, která je pro zachování snu EU při životě možná nejpodstatnější.
Přeshraniční fúze evropských bank by měla několik přínosů. Tak jako u každé fúze by konsolidace slabých bank s nedostatečnými výsledky umožnila posílit bilance bank a restrukturalizovat nesplácené půjčky – podle odhadu v hodnotě asi bilionu eur, zhruba třikrát víc než v jiných globálních jurisdikcích –, čímž by prospěla širší ekonomice.
Přeshraniční fúzí k superbance?
Ještě účinnější při řešení ustavičných operativních potíží (konkrétně s likviditou a kapitálem) by však byla přeshraniční fúze, která by vytvořila určitou evropskou superbanku. Důležitější je, že taková finanční restrukturalizace by otevřela úvěrové kanály se zásadním významem pro financování investic a roztáčení hospodářského růstu.
Přeshraniční evropská fúze by také klíčovému regionu světové ekonomiky dala banku úměrnou jeho globálnímu významu. Evropský bankovní přeborník by měl globálně mnohem lepší konkurenční schopnost, byl by rivalem moci dominantních amerických bank.
Vytvořit takový ústav je dnes obzvlášť naléhavé, jelikož řada zemí po celém světě se podle všeho rostoucí měrou odvrací od hospodářské otevřenosti k výrazněji ochranářským politikám a balkanizované regulaci. Ve fragmentovanějším, méně globalizovaném světě, kde přeshraničních kapitálových toků ubývá – Institut mezinárodních financí uvádí, že loni byly čisté kapitálové toky pro rozvíjející se trhy poprvé od roku 1988 záporné – se evropská bankovní infrastruktura bude muset rozrůst do šíře a do hloubky, aby prosperovala.
Třetí – a možná nejdůležitější – důvod, proč by přeshraniční fúze mohly být klíčem k záchraně evropského bankovního sektoru, spočívá v tom, že by jak účastníkům trhu, tak evropským občanům vyslaly signál, že političtí lídři věrně stojí za evropskou integrací. Opět platí, že naléhavost takového postupu zesilují politické a ekonomické poměry. Pokrok směřující k fiskální integraci uvízl. Přednost před spoluprací mají často národní agendy. Spojené království se chystá zahájit vyjednávání o svém úplném odchodu z EU – což je rozhodnutí, které lze smysluplně považovat za obžalobu současného evropského integračního modelu.
Z pohledu finančních trhů a investorů by byla přeshraniční fúze vnímána jako býčí postup, posilující důvěru. I pro obyčejné občany by jakákoli známka toho, že EU jednoduše nesměřuje k rozpadu, měla podstatné přínosy, neboť by nabídla zdání záruky v nesmírně nejistém prostředí.
Ovšemže, přeshraniční fúze je radikální návrh. Nebude snadné shromáždit dostatek politické vůle, již by vyžadoval.
Jenže hrát bez odvahy je vždycky snadné. Pravda je taková, že bez věrohodných a transparentních důkazů o prohlubování vazeb – nejen ve fiskálních otázkách, ale i v podnikání a finančnictví (opoře moderní ekonomiky) – zůstane EU jen volně propojeným a nepříliš věrohodným souborem zemí. Jak jsme viděli v posledních několika letech, takové uspořádání hospodářské těžkosti těchto zemí nevyřeší.
Lze prohlásit, že nastal čas usilovat o větší integraci. Situace je příliš křehká a všeobecný odpor příliš silný. Kdyby byl růst aspoň průměrný, řeknou možná skeptici, politické prostředí by bylo mnohem přístupnější. Jenže současná vykloubená struktura EU nevydrží. Nezačne-li se brzy rázně jednat, trhliny se jedině rozšíří, budou vytvářet čím dál silnější politický nesoulad a v posledku odsoudí k zániku celý evropský projekt.
Dambisa Moyo, ekonomka a spisovatelka, zasedá v představenstvech několika globálních korporací.
Copyright: Project Syndicate, 2016.
www.project-syndicate.org