Důvěryhodnost italského premiéra Mattea Renziho doma v současné době oslabuje, a premiér tak bude potřebovat všechny přátele, které dokáže mobilizovat, aby překonal překážku prosincového referenda o ústavě – a tím se vyhnul pravděpodobnému politickému rozvratu. Renzi bude potřebovat nejen podporu vlastní strany, jež je v otázce referenda hluboce rozpolcená, ale i podporu italských voličů, kteří jsou stále rozčarovanější z politiky obecně.
Z referenda se stal pro Renziho a jeho vládu lakmusový papírek zčásti i kvůli jeho neuváženému letošnímu varování, že odstoupí z funkce, pokud v hlasování neprojde navrhovaná reforma Senátu (horní komory italského parlamentu). Ještě větším problémem pro Renziho je ovšem skutečnost, že je nikým nevoleným premiérem v polovině funkčního období, jenž v roce 2014 slíbil změny ve státě, který už tohle všechno slyšel.
Po dvou letech se realizovalo mnohem méně změn, než se očekávalo, a Renzi začal připomínat spíše garanta politické stability nežli rottamatoreho neboli „seškrabávače starého“, jak zní jeho přezdívka. Rázně sice vycouval ze svého podmíněného slibu odstoupení, ale pokud voliči odmítnou reformu Senátu, stane se z něj odepsaný politik, a nedodrží-li slib, s největší pravděpodobností tím utrpí i politická stabilita.
Renzi je mazaný politik, který chápe a využívá instinktivní pocity mnoha voličů ve vztahu ke dvěma hlavním otázkám: k hospodářské situaci a k přistěhovalectví. Uvědomuje si, že přežití jeho vlády – i jeho vlastní politická budoucnost – závisí na jejich důvěře v jeho schopnost řešit obě otázky. Nikde není zaručeno, že se mu to podaří.
Italská ekonomika zahájila rok silným exportem a kladným růstem, ale od té doby ztratila dynamiku: poprvé od roku 2014 zaznamenala ve druhém čtvrtletí nulový růst a očekává se, že celoroční růst HDP dosáhne skrovných 0,8 %. To je hluboko pod úrovní, kterou Itálie potřebuje k vykompenzování pětiprocentní kontrakce ekonomiky v letech 2005 až 2015.
Italská ekonomická malátnost pramení jednoduše řečeno z neschopnosti země žít s eurem. Ekonomika vždy potřebovala radikální reformy na straně nabídky a reformu veřejné správy, aby se vyrovnala s omezeními vyplývajícími z členství v eurozóně – fiskálními i monetárními. Přesto žádná vláda – dokonce ani kabinety Silvia Berlusconiho, které se mohly opřít o pohodlnou parlamentní většinu – nedosáhla ničeho většího než jednorázových reforem v konkrétních oblastech, jako jsou penze.
Vzhledem k absenci rámce pro adaptaci na novou ekonomickou realitu italský reálný (o inflaci očištěný) růst HDP trpí a v letech 1999 až 2015 dosahoval v průměru pouhých 0,3 % ročně. Ve stejném období byly tvrdě zasaženy reálné mzdy a zaměstnanost – téměř 37 % mladých lidí a 19 % lidí v jižní Itálii je bez práce – a plných 1,5 milionu mladých Italů odcestovalo ze země, přičemž jen v roce 2014 jich odešlo 90 000. Na druhou stranu do země přicestovalo pět milionů zahraničních migrantů, kteří dnes představují 8,3 % všech obyvatel (nepočítaje v to přistěhovalce bez dokladů).
Mnozí Italové přičítají ekonomické potíže své země fiskálním úsporným opatřením z popudu Německa; opoziční strany, jako jsou pravicová Liga severu nebo protisystémové Hnutí pěti hvězd, dokonce chtějí, aby Itálie vystoupila z eurozóny, opětovně zavedla vlastní měnu a ihned ji devalvovala ve snaze získat zpět ztracenou konkurenceschopnost. Ještě před 20 lety přitom Italové ochotně souhlasili se zaplacením jednorázové daně, aby uvedli fiskální schodek do souladu s pravidly eurozóny. Dnes chce odhadem 35-40 % Italů z eurozóny vystoupit.
Italové se však ocitají mezi dvěma mlýnskými kameny v podobě antipatie vůči Evropské unii, která trestá italskou vládu, a nespokojenosti a rozčarování z vlády samotné kvůli její neschopnosti formulovat důvěryhodný reformní plán. A protože země postrádá jasného fackovacího panáka, je italská verze britského referenda o „brexitu“ v současné době nepravděpodobná. V srpnovém průzkumu veřejného mínění podpořilo vystoupení z EU pouhých 28 % respondentů; v květnovém průzkumu si „více Evropy“ přál stejný počet Italů jako „méně Evropy“.
Blížící se referendum o italské ústavě nelze dost dobře srovnávat s červnovým hlasováním o brexitu. V Itálii vyžaduje referendum ústava – nevzešlo tedy z politických machinací –, a navíc se v něm nebude hlasovat o členství v EU, třebaže voliči budou mít unii či eurozónu bezpochyby v hlavách.
Přesto by referendum mohlo mít dalekosáhlé důsledky, které se rozšíří do celé Evropy. Politická nejistota, jež by pravděpodobně nastala, pokud by voliči reformu Senátu odmítli, by měla na problémovou italskou ekonomiku negativní dopad.
Mezinárodní investoři se postavili za Renziho v přesvědčení, že právě on představuje optimální rovnováhu mezi dynamikou a stabilitou potřebnou k probuzení Itálie ze současné apatie. Tolerují jeho nevázanost, a dokonce i jeho chyby (například při řešení bankovní krize v zemi), a podporují interpretaci, že Renzi je jediným člověkem, jenž může zachránit Itálii před ní samotnou. Možná je to opravdu sázka na správného koně – alespoň prozatím.
Paola Subacchiová je výzkumnou ředitelkou pro mezinárodní ekonomii v organizaci Chatham House a profesorkou ekonomie na Boloňské univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2016.
www.project-syndicate.org