Jen málo evropských vůdců se z výsledků amerických prezidentských voleb těšilo tak jako maďarský premiér Viktor Orbán. Příčina je zřejmá: Orbán i Trump mají v lásce zdi a ploty na hranicích, oba otevřeně obdivují ruského prezidenta Vladimira Putina, sdílí hlubokou skepsi vůči aktivní americké politice za hranicemi USA a zdá se, že jim nevoní ani liberalismus. Orbán Trumpa poprvé podpořil v červenci na cestě do Rumunska a když s ním pár dní po volbách hovořil po telefonu, řekl mu: „V USA jsem nebyl hodně dlouho, protože jsem tam byl považován za černou ovci.“ Trump se tomu zasmál a řekl mu, že on také.
V některých jiných zemích střední a východní Evropy ale takové nadšení po amerických volbách nepanuje. Pro Polsko, Ukrajinu či baltské země znamená vítězství Trumpa zpochybnění evropských systémů obrany a nutnost zvažování alternativ v případě, že nový americký prezident dodrží své sliby a omezí aktivity USA v NATO. Aliance přitom nedávno posílila své síly ve východní Evropě v reakci na stále agresivnější postup Ruska v této oblasti.
Ohledně budoucí Trumpovy politiky existuje řada otazníků, ale on sám několikrát zpochybnil takzvaný Článek 5, který stanoví, že útok na jednoho člena NATO znamená útok na všechny členské země. Trump hovořil i o tom, že jednotlivé členské země NATO by měly být zanechány v případě útoku jiného státu bez pomoci v případě, že nebudou na svou obranu přispívat více než doposud. Odpovědi na otázku, zda by bránil baltské země, se Trump doposud vyhýbal, volá ale po obnovení vztahů s Putinem. K.T. MacFarland, který Trumpovi radí v otázkách bezpečnosti, zase hovoří o tom, že Putin by měl dostat Nobelovu cenu míru.
Baltské země jsou zvyklé na to, že se stanou centrem pozornosti pokaždé, když se zhorší vztahy mezi USA a Ruskem. Po Trumpově volebním vítězství se tak opět spekuluje o tom, že Lotyšsko s jeho velkou ruskou menšinou bude dalším cílem Putinových vojenských dobrodružství. Jonatan Vseviov z estonského ministerstva obrany ale tvrdí, že každé volby sebou přináší nervozitu a přehnaná prohlášení, ale „nakonec bude vše v pořádku“. Podle něj jsou baltské země „stabilním regionem, i když tato stabilita může velmi rychle zmizet“. Zároveň je ale podle něho příliš zjednodušené tvrdit, že bezpečnostní situace na Baltu je nějak přímo provázána se vztahy mezi Ruskem a USA.
Některé země se ale na možnost odmítnutí vojenské pomoci ze strany USA přece jen připravují. Polský prezident Andrzej Duda doufá, že dojde k obnově středoevropské aliance, která fungovala po první světové válce a která by sloužila jako protiváha Rusku na straně jedné a Německu na straně druhé. Většina návrhů podobné aliance zahrnuje baltské státy, země Visegrádské čtyřky, Rumunsko, Bulharsko a některé další balkánské země. Michal Baranowski z The German Marshall Fund ve Varšavě ale tvrdí, že podobné plány nejsou realistické: „Polsko bylo podobnou alianci naposledy schopno vytvořit někdy v roce 1750. Nyní by ale podobné snahy mohly skončit hodně špatně.“
Sny o novém středoevropském Intermariu jsou nebezpečné i proto, že by mohly lidem, jako je Orbán, Lukašenko či Duda, dávat větší prostor pro zavádění politik namířených proti liberalismu. Vše by se také nakonec mohlo zvrhnout v předhánění se o to, kdo naváže lepší bilaterální vztahy s Washingtonem. V takové situaci by bezpečnost celého regionu značně trpěla. Duda a další evropští populisté jsou tak po Trumpově zvolení v těžké situaci. Na jednu stranu se radují z toho, že v USA zvítězil podobně smýšlející člověk. Na druhou stranu ale rostou jejich obavy z toho, že budou narušeny samotné základy evropské bezpečnosti. Po telefonickém rozhovoru s Trumpem si ovšem Duda liboval, že spolu „hovořili jako staří přátelé, i když se předtím neznali“.
Katarzyna Pisarska z European Academy of Diplomacy tvrdí, že Polsko bralo americké záruky bezpečnosti příliš dlouho jako danou věc. Pomohly i současné vládě, protože ta díky nim mohla prohlašovat, že lidé se nemusí bát Brexitu či dokonce rozpadu EU, protože tu stále jsou USA. Jenže to se změnilo a „celá vize toho, jakou pozici může Polsko v Evropě mít, se zhroutila“, tvrdí Pisarska. A dodává, že „Polsko nakonec zůstalo v jedné linii s Německem“. Polsko a další země v regionu nyní nemohou dělat nic jiného než čekat. Jak tvrdí bývalý poradce rumunského prezidenta Iulian Chifu, změna neproběhne hned, ale „prázdniny jsou u konce“.
Autorkou je Linda Kinstler.
Zdroj: The Atlantic