Ekonomové z BCA Research poukazují na podivnou situaci. V eurozóně totiž dochází k tomu, že inflace vyvolává deflační tlaky. Růst cen se nepromítá do mezd a tudíž působí na spotřebitele negativně.
Celý problém popisuje následující graf s vývojem inflace a reálných mezd. Patrný je „inflační paradox“ – pokud se inflace zvedne na 2 %, reálné mzdy se dostanou do recese:

Ekonomové se obecně domnívají, že když dochází k růstu počtu pracovních míst, musí nutně dojít k růstu mezd. Dhaval Joshi ovšem v komentáři k popsanému grafu tvrdí, že nejde jen o počet nově vytvořených pracovních míst, ale i o jejich strukturu. A nyní kvůli robotizaci a rostoucímu využití umělé inteligence dochází k tomu, že v řadě profesí se lidé přesouvají na hůře placená místa. Celkově tak roste počet lidí, kteří soupeří o takové pozice a to bude ještě dlouho vyvíjet negativní tlak na výši mezd.
Umělá inteligence nás tedy neposouvá směrem ke společnosti volného času, o které uvažoval John Maynard Keynes. V takové společnosti jsou lidé zbaveni namáhavé práce, ale také stále více hledají smysl svého života a oddávají se nesmyslným činnostem. My se namísto toho pohybujeme směrem ke stavu, kdy na každého člověka, který se může věnovat zábavě, připadá stále větší část společnosti, jejíž životní standard se posouvá směrem k životnímu minimu.
Na každou hvězdu YouTube, která má vše, na co si vzpomene, dnes připadá stále více lidí, kteří musí svou spotřebu omezovat. A firmy se budou stále více ptát, proč investovat do nákladných technologií, když mohou přijmout pracovní sílu za velmi nízké mzdy. Tento podnikatelský model už nyní velmi dobře využívají společnosti jako . Možná ale, že do technologií investujeme jen proto, že se nám takové investice zalíbily a ne proto, že by stroje byly vždy efektivnější než lidé. Potom je další posun lidí směrem ke špatně placené a málo zajímavé práci nevyhnutelný.
Autor: Izabella Kaminska
(Zdroj: FTAlphaville)