O euru toho bylo napsáno již hodně, včetně toho, jak jižní Evropě znemožňuje obnovit svou konkurenceschopnost devalvací. Politická realita je ovšem taková, že popularita eura se nachází na nejvyšších úrovních v historii. Podporuje jej totiž 72 % populace zemích sdružených v eurozóně. Nejrozumnější je proto dívat se na euro se stejnou perspektivou, jako to činí eurokraté. Tedy ne jako na propadák, ale jako na úspěch, který ovšem potřebuje ještě poladit, píše v komentáři agentura Bloomberg.
Tuto filozofii najdeme i v nové zprávě Evropské komise, která hovoří o nutnosti reforem, které se dokonce díky rodící se spolupráci německé kancléřky Merkelové a francouzského prezidenta Macrona mohou stát realitou. Hlavními autory analýzy jsou viceprezident Evropské komise Valdis Dombrovskis a komisař Pierre Moscovici a podle jejich názoru není euro tím, co v Evropě v posledních letech vyvolávalo krize. Uznávají, že kvůli němu proudil kapitál do zemí, které dosahovaly obrovských deficitů běžných účtů. Tvrdí ovšem, že to samo o sobě problémem nebylo. Ten vznikl až kvůli využití kapitálu na špatné cíle – kapitál namísto toho, aby proudil do produktivních investic, vytvářel investiční bubliny.
Házet vinu na oběti krize se moc nenosí a Brusel se tomu proto vyhýbá. Analýza tudíž celou věc formuluje tak, že „monetární unie neměla k dispozici potřebný rámec, který by sledoval a napravoval vznikající nerovnováhy“. Pokud budeme celý problém skutečně vnímat touto optikou, pak řešením není uvolnění vazeb, které euro vytváří, ale naopak jejich ještě větší posílení. Analýza to skutečně navrhuje, začíná s dokončením procesu finanční a bankovní unie a navrhuje i vytvoření společného fiskálního systému a nakonec i unijního systému vlády, který by neiritoval lidi tím, že nebude dostatečně demokratický.
Komise navrhuje společný postup u řešení problému špatných úvěrů a záchrany kolabujících bank, a to včetně společného systému pojištění depozit (který Německo už dlouho odmítá). Voliči v zemích jako Německo či Nizozemí ale nesnáší pouhé pomyšlení na to, že by pomáhali zachránit banky ve Španělsku, Itálii či Řecku. Komise dokonce navrhuje společný dluhopis, za který by ovšem neručily jednotlivé země, protože proti tomu se ostře staví Německo. Namísto toho by měla být vytvořena Evropská dluhová agentura, která by kupovala národní obligace a vydávala své vlastní dluhopisy. Šlo by o stejný princip jako například při sekuritizaci hypoték. Komise takové obligace pojmenovala „ESBies“ a hovoří o nich jako o „společných dluhopisech bez záruk jednotlivých zemí“.
Komise také hovoří o několika způsobech financování společného rozpočtu včetně příspěvků založených na velikosti ekonomik jednotlivých členských zemí eurozóny či na základě podílu z vybraných skupin daní. Takto získané zdroje by mohly být použity například na investice do infrastruktury či na pojištění v nezaměstnanosti u zemí, jejichž fiskální systém by se dostal do vážných problémů. Fiskální disciplínu a dohled by mělo na starosti společné ministerstvo financí.
Plné bankovní unie a sjednocení kapitálových trhů by podle Komise mělo být dosaženo v roce 2019 a do roku 2025 by měla být integrace dále prohlubována. Tyto cíle jsou dosažitelné, alespoň co se týče jejich minimalistických verzí. Komise tu nestaví žádné hrady z písku a návrhy jsou smysluplnější než jejich alternativa, kterou je katastrofický rozpad eurozóny. Další osud těchto plánů závisí zejména tom, jak se k nim postaví Merkron, či chcete-li Macrel.