Řecká ekonomika konečně opět roste, ale i tak je pravděpodobně největším propadákem celé eurozóny. Do krize roku 2009 vstupovala s 15% rozpočtovými deficity a poté přišlo osm let ekonomického poklesu. Nezaměstnanost se stále drží na 23 %, mezi mladými dokonce na 45 %. Řecká velká deprese je porovnatelná s Velkou depresí ve Spojených státech na počátku třicátých let a ještě navíc trvala dvakrát tak dlouho, otevírá téma bývalý poradce řeckých premiérů a profesor ekonomie na Athens University of Economics and Business George Pagoulatos ve Financial Times.
Může se Evropa z této bolestivé zkušenosti poučit? Hlavní lekce zní: Změny je třeba provádět na vrcholu cyklu. Řecko si reformami muselo projít během recese, protože v období předchozího boomu k tomu nepřikročilo. Reformy by měly být vždy prováděny v době růstu, když mezi lidmi panuje důvěra a existují zdroje pro ty, kteří nesou tíhu reforem nejvíce. Období boomu by nemělo být bráno jako důkaz, že změn není třeba. Na paměti bychom to měli mít právě nyní, kdy eurozóna prochází nejsilnějším oživením od poslední krize.
Pokud má eurozóna dlouhodobě přežít, reformy potřebuje. Musí dojít k vytvoření společného rozpočtu, měnová unie musí být schopna získávat společné zdroje na dluhopisových trzích. Finanční unie je zase třeba k tomu, aby byla přerušena negativní vazba mezi stabilitou bankovního systému a vládního sektoru.
Po volbách v Německu, které jsou naplánovány na září, se bude eurozóna nacházet na vrcholu svého politického cyklu. Je tedy čas na prosazování reforem. Cesta k nim nebude jednoduchá. Němci odmítají společné pojištění depozit a rozpočet, Francouzi se nechtějí vzdát své fiskální suverenity a Italové zase nechtějí omezit investice bank do vládních dluhopisů. Někdo ale bude muset ustoupit.
Druhým poučením z řecké krize je potřeba vyvážené ekonomické politiky. Restriktivní politika musí poskytovat prostor pro dýchání, a pokud tomu tak není, dojde ke stejné situaci jako v Řecku. Tamní fiskální politika byla po roce 2010 prudce utažena a expanzivní monetární politika ECB neměla na periferii potřebný efekt. Řecko se snažilo o nemožné, když se na jedné straně pokoušelo o obnovení své konkurenceschopnosti vnitřní devalvací a na straně druhé o snížení své dluhové zátěže. Bylo mu třeba pomoci ve formě poptávkové stimulace v celé eurozóně, vyšší inflace ve zbytku eurozóny či sdílením rizik. K ničemu takovému ale nedošlo.
Třetí poučení se týká finanční fragmentace. Banky táhla dolů nedostatečná likvidita nebo solvence vlády, k tomu se přidal odliv kapitálu. Firmy se snažily eliminovat růst nákladů financování tlakem na mzdy, produktivita se propadala, protože klesaly investice. Takhle monetární unie fungovat nemůže. Skutečná bankovní unie by bránila tomu, aby se problémy vlády přenesly do bankovního systému.
Další lekce jsou: Zvýšit význam nebankovního financování, vyřešit problém špatných úvěrů a zaměřit se na celek v jeho reálné formě. To znamená hlavně to, že v eurozóně by měl být kladen důraz na investice a jejich ochranu před negativním vlivem recesí a fiskální konsolidace. Jen tak bude dosaženo potřebného růstu produktivity a potenciálního růstu.