Základní vymezení
Jedním ze základních principů ovládajících procesní právo je zásada vigilantibus iura scripta sunt, která byla formulována již ve starověkém Římě, tedy že právo svědčí bdělým a každý si má svá práva ohlídat sám. V souvislosti s rozvojem moderní společnosti se ovšem zásadním způsobem proměnila socioekonomické realita, v níž některé subjekty vstupují do právních poměrů s vysokým počtem dalších osob, či jiným způsobem ovlivňují jejich život. Typickým příkladem může být vztah mezi výrobcem automobilů, nebo jiného masově poptávaného produktu a spotřebiteli, ale i vztah mezi chemickým závodem a v okolí žijícími osobami, nebo mezi společností a jejími akcionáři. V souladu s obvyklým koloběhem života může dojít k situacím, kdy jednáním jednoho subjektu je způsobena škoda, byť například menšího rozsahu, mnoha jiným subjektům. Vyrobené automobily mají chybu karoserie, kvůli které množství cestujících osob vznikne újma, chemický závod způsobí znečištění, v jehož důsledku nastane újma osobám, které žijí v okolí, minoritním akcionáři je vyplacen nižší cena za jejich akcie v rámci procesu vytěsnění (squeeze-out), či v důsledku kartelové dohody je zvýšena cena televizí.
V takových případech mnohdy vznikne individuálně poškozenému škoda, která nedosahuje takové výše, aby se mu vyplatilo uplatňovat ji v soudním řízení. V úvahu je třeba také brát faktickou procesní nerovnost, kdy proti sobě mohou stát na jedné straně veliká korporace s týmem interních právníků a dostatkem financí na vedení dlouhého sporu a na druhé straně obyčejný spotřebitel s limitovanými prostředky a časem. Dochází tak k takzvané racionální apatii, kdy se těmto ekonomicky slabším osobám nevyplatí se soudit, jelikož způsobená škoda není příliš vysoká. Součet vzniklé škody všech poškozených ovšem často dosahuje dostatečně vysokých částek pro racionální zahájení a vedení sporu. Mimo jiné z tohoto důvodu se v mnoha právních kulturách vyvinul institut hromadných žalob, umožňující v rámci jednoho řízení vést spor vícero individuálně poškozených vůči škůdci. Tento původně anglo-americký právní institut existuje v současné době v mnoha podobách, přičemž v zemích kontinentální právní kultury dochází mnohdy k jeho adaptaci a změnám[1].
Problematické otázky
Mezi otázky, které je třeba řešit, patří například to, kdo může poškozené osoby zastupovat, jak formovat skupinu žalobců, jakým způsobem zajistit, že spor je pravomocně rozhodnut a ukončen (že se tedy jedná o res iudicata), což je legitimním požadavkem žalovaného, ale i kdo je oprávněn uplatňovat dispoziční zásadu (tedy rozhodovat a provádět procesní úkony) a činit tak zásadní rozhodnutí o vedení sporu, jak je to s náhradou nákladů nebo financováním sporu, s čímž rovněž souvisí nutnost zajistit, aby nedošlo ke konfliktu zájmů mezi žalobci a jejich právním zástupcem například z důvodu nastavení výpočtu advokátní odměny. Na paměti je přitom třeba mít, že ultimátím cílem procesní úpravy by mělo být nastavení takových pravidel, která umožní poškozeným reálně uplatňovat svá práva, ale přitom zajistí rovné postavení žalovaných i spravedlivou ochranu jejich zájmů. Ti mají kupříkladu právo požadovat, aby byl spor v dané věci v případě hromadné žaloby jednou provždy uzavřen. Obavy rovněž panují z důvodu možnosti zneužití hromadných žalob k neoprávněnému vytváření nátlaku na společnosti a ovlivňování tak jejich podnikání. Anebo naopak z potencionální snahy zmanipulovat osoby, které se dostaly do situace, v níž je pro ně velmi malá pravděpodobnost na příznivý výsledek sporu, aby se účastnily hromadné žaloby, a tím z nich vylákat náklady na vedení řízení.
Dopad hromadných žalob
Na druhou stranu zavedení možnosti hromadných žalob do právního řádu vede k situaci, kdy se poškození mohou reálně domoci svých práv a také tak činí. Je tak umožněna vyšší míra přístupu ke spravedlnosti, což v dlouhodobém horizontu posiluje důvěru občanů v právní stát a demokratické zřízení jako celek.
Paralelně k tomu je vytvářen další tlak na podnikatele, aby dodržovali zákonné normy a právní předpisy. Lze samozřejmě argumentovat již existující hrozbou správního a v krajních případech i trestního postihu. Je ovšem třeba si uvědomit, že státní aparát má personální a finanční limity a je tedy logické, že nemůže postihnout veškerá protiprávní jednání. Například Úřad pro ochranu hospodářské soutěže má zákonem výslovně stanovenou možnost nezahájit řízení z důvodu nízké škodlivosti předmětného jednání (byť protisoutěžního)[2]. Jiné správní orgány tak fakticky činí také. Doplnění veřejnoprávního vymáhání o možnost (z mého pohledu účinnějšího) soukromoprávního vymáhání prostřednictvím hromadných žalob tak vyvíjí vyšší tlak na obecné dodržování právních norem.
Nelze rovněž zapomínat na úsporu nákladů, kterou by hromadné žaloby mohly přinést. To bývá mimo jiné jedním z hlavních argumentů pro zavedení tohoto institutu. Žalobci dohromady platí pouze jednomu právnímu zástupci a ačkoli lze očekávat, že v případě hromadné žaloby budou náklady na zastoupení vyšší, než by byly v případě žaloby jednotlivce, zcela jistě budou nižší než kumulované náklady v případě, že by žalobu podali všichni poškození. Obdobné platí pro soudní náklady, které nese stát, a tedy v konečném důsledku všichni plátci daní. Hypoteticky, pokud by byly podány všechny žaloby, by díky hromadné žalobě měl uspořit i žalovaný, jelikož rovněž ponese náklady pouze v rámci jednoho sporu. Ve skutečnosti však ponese náklady vyšší, jelikož v případě neexistence institutu, by žaloby pravděpodobně nebyly podány (což je mimo jiné důvod pro zavedení institutu). Pokud však žalobce jednal protiprávně, bylo by liché argumentovat faktickým zvýšením jeho nákladů.
Shrnutí
Lze tedy shrnout, že institut hromadných žalob má zcela jistě své opodstatnění a měl by být zaveden. Ve všeobecném nadšení pro jeho zavedení však nesmí být zapomenuto na propracovanou a ve všech důsledcích promyšlenou úpravu, která zajistí spravedlivé postavení všech zúčastněných osob v rámci procesu a rovněž zohlední dopad tohoto původně cizího institutu do podnikatelské praxe.
[1] Otázkou je, zda by namísto diskuzi o „hromadných žalobách“ nebylo vhodnější užívat pojem „skupinové vymáhání práva“, který je obecnější.
[2] Jedná se o tzv. možnost prioritizace.
Autor: David Línek, právní asistent Kocián Šolc Balaštík