Nedávné volby v Itálii by měly sloužit jako budíček pro Evropu. Voliči v nich odmítli tradiční strany a dali přednost protirežimním a krajně pravicovým hnutím, přičemž v parlamentu vytvořili patovou situaci. Desítky let starý projekt budování evropské jednoty je možná nejen mnohem slabší, než se předpokládalo, ale bez zásadního přehodnocení nemusí být už ani životaschopný.
Finanční krize z roku 2008 a dluhová krize, která po ní následovala, odhalila velké slabiny v řízení Evropské hospodářské a měnové unie (EMU). Členské státy na to reagovaly založením dalších institucí, jako jsou Jednotný mechanismus dohledu a Evropský stabilizační mechanismus. Toto úsilí ale téměř s jistotou nestačí k výraznému zvýšení odolnosti EMU tak, aby unie dokázala budoucím finančním krizím odolat. Každý, kdo věří v evropský projekt, by měl doufat, že brzy budou následovat další reformy.
Je tu však ještě naléhavější úkol. Evropská unie, a zejména EMU, dnes stojí před vážnou politickou výzvou, jejímž ztělesněním jsou právě nedávné volby v Itálii. Jsou evropské instituce natolik silné, aby se s touto výzvou popasovaly, anebo musíme přehodnotit (a potenciálně i přebudovat) pilíře evropské spolupráce?
Od hospodářské krize k té politické
Spojitost mezi hospodářskými a politickými krizemi je dobře známá. Itálie zaznamenala v posledním desetiletí druhý největší pokles výkonnosti ze všech států EU (hned po Řecku) a tento trend vyvolal značné zhoršení hospodářské prosperity. A jak naznačují nedávné průzkumy, pokles bohatství nahrává politické podpoře populistů silněji než jeho absolutní výše.
V tomto smyslu je téměř zákonité, že hospodářské krize podkopávají politickou stabilitu. Toto riziko je však obzvláště palčivé v EU, neboť dostanou-li se k moci populistické politické síly, pravděpodobně odmítnou ve jménu národní suverenity nadnárodní pravidla tvořící základ evropských institucí.
Jediným postihem ze strany EU vůči takové svéhlavosti zůstávají sankce – dočasné řešení, které rozhodně nestačí k tomu, aby udrželo na uzdě vlády, jež své politické platformy založily na popírání společných pravidel EU. Sankce mohou dokonce vést k posílení veřejné podpory populistů. Dobrou ukázkou této dynamiky je současná roztržka ohledně přistěhovalectví mezi EU a některými jejími východními členy, jako je Maďarsko a Polsko.
Samozřejmě platí, že pokud se porušují pravidla fiskálního rázu, mohou si nezbytnou disciplínu vynutit trhy, což se stalo v letech 2011-2012. Ale vzhledem k pokračujícímu hospodářskému zotavení (a tomu, že většinu státních dluhů drží vlády a centrální banky) není taková tržní reakce ani zdaleka zaručená.
Problém regionální nerovnosti
Situaci EU dále komplikují regionální nerovnosti, které nedávné italské volby ostře odhalily. Politické strany zaměřené proti současnému vedení si sice vedly dobře v celé Itálii, což odráží všeobecné zklamání ze stran hlavního proudu, ale zřetelný byl i rozdíl mezi severem a jihem země.
Průmyslový sever Itálie dával přednost krajně pravicové straně Liga severu, která favorizuje daňové škrty a staví se proti imigraci. Naproti tomu ekonomicky sužované jižní regiony (kde nezaměstnanost mladých lidí dosahuje v některých oblastech téměř 60%) v drtivé většině hlasovaly pro Hnutí pěti hvězd, jež prosazuje zaručený základní příjem a odsuzuje korupci místních elit.
A regionální nerovnost se neomezuje na Itálii. Právě naopak: od 80. let se zvýšila v celé EU. Unie má přitom rozpočet na její snižování, který používá k podpoře své politiky soudržnosti. I když jsou opatření na podporu hospodářské konvergence v mnohých oblastech úspěšná, na jiných místech, jako je právě jižní Itálie, úspěch neslaví. A to právě kvůli slabým institucím a rozsáhlé korupci, již populisté odsuzují.
A jak každý, kdo má nějakou zkušenost s rozvojovou politikou, ví, fiskální transfery nemohou přispívat ke sbližování, pokud je nepodpoří hluboké společenské změny – a ty vyžadují aktivní místní vedení. Je tedy příznačné, že italští voliči vyjádřili podporu těm, ktěří pranýřují zneužívání moci místními elitami a tradičními stranami, místo aby uvěřili, že tyto místní elity, natožpak vzdálená EU, mohou problém vyřešit.
Z toho zdánlivě vyplývá, že EU potřebuje mít možnost stanovit volnější podmínky spolupráce, včetně menšího počtu výhod vyplývajících z členství. To by sice mohlo fungovat například u Maďarska, avšak v případě členské země EU jako je Itálie by to bylo nemyslitelné. Má-li EU přežít tak dlouho, aby mohla zavést potřebné reformy institucí, bude muset každopádně najít způsoby, jak učinit tento projekt přitažlivějším pro všechny.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
Lucrezia Reichlinová, bývalá ředitelka výzkumu v Evropské centrální bance, je profesorkou ekonomie na London Business School.
Copyright: Project Syndicate, 2018.
www.project-syndicate.org