The Washington Post před několika dny uveřejnil článek, který hovořil o blížící se „matce všech úvěrových bublin“. Jeho autorem je Steven Pearlstein z George Mason University a tato úvaha vyvolala velký ohlas, což je zřejmé například z více než 500 komentářů na stránkách The Washington Post. Známý investor Ed Yardeni na svém populárním blogu píše, že řada jeho klientů se jej ptala na názor na zmíněný článek a hrozbu prasknutí největší úvěrové bubliny všech dob. A tento názor investor shrnuje následovně:
Za prvé, Yardeni souhlasí s tím, že nějaká krize v budoucnu přijde. V poválečném období byly recese většinou vyvolány utahováním monetární politiky Fedu a to samé platí o krizích, protože vyšší sazby ztížily dlužníkům dluhovou službu, zvýšil se objem špatných úvěrů, začala se šířit krizová nákaza a ekonomika spadla do recese. Akciového trhu se přirozeně zmocnili medvědi. Vše se otočilo k lepšímu ve chvíli, kdy Fed začal opět uvolňovat finanční podmínky.
Za druhé, Pearlstein správně tvrdí, že předchozí úvěrová bublina byla nafouknuta domácnostmi, které se „za pomoci levných úvěrů pokoušely zbavit svých předražených nemovitostí“. Tentokrát by podle něj měly být epicentrem krize korporátní dluhy, které slouží firmám k vyplácení hotovosti akcionářům, ať již ve formě dividend či odkupů akcií. S tímto pohledem ovšem Yardeni nesouhlasí. Odmítá, že by korporace „odčerpávaly kapitál z produktivních investic“ a vrhly se masově na „finanční inženýrství“, kterým nahrazují vlastní kapitál dluhy. Ačkoliv je pravda, že zadlužení korporací dosahuje vysokých hodnot, to samé platí o zásobách hotovosti v rozvahách firem a o jejich schopnosti generovat hotovost. A navíc se zvyšuje průměrná doba splatnosti korporátních závazků.
Pearlstein přímo tvrdí, že odkupy vlastních akcií jsou škodlivým jevem. Dodává, že nejhorší na všem je to, že asi třetina odkupů je financována dluhy. Podle Yardeni jde ale o tvrzení, které nemá oporu v datech. Pearlstein pak dodává, že firmy by namísto odkupů měly investovat do budoucnosti a dávat více peněz zaměstnancům. Yardeni ale zpochybňuje i tuto jeho výhradu poukázáním na vysoké cash flow, které firmy generují. To ke je spolu s „mírným růstem dluhů“ schopno zajistit jak jejich investiční výdaje, tak odkupy a dividendy. Jinak řečeno, podle Yardeniho nedochází k tomu, že by firmy škrtily své investice proto, aby byly schopny vyplácet více hotovosti akcionářům.
Za třetí, Pearlstein tvrdí, že dluhy firem jsou stále rizikovější. Například v posledních letech byla asi polovina nově vydaných obligací hodnocena jako spekulativní či měla rating BBB. K tomu je stále větší část dluhů tvořena bankovními úvěry, které jsou následně sekuritizovány a prodány jako deriváty investorům podobně, jako jim byly před poslední krizí prodávány hypotéční deriváty. S těmito obavami Yardeni souhlasí a problémy by například mohl vyvolat pokles cen ropy, který by se mohl promítnout do bankrotů ropných společností z USA. Nicméně podle investora by možnou krizi mohla tlumit řada fondů zaměřujících se na koupi aktiv pod velkým tržním tlakem za nízké ceny.
Pearlstein si tak podle Yardeniho zaslouží uznání za výčet potenciálních rizik, některá svá tvrzení ale nemá dostatečně podložená fakty a zaměřuje se zejména na negativa. Největším rizikem současnosti pak podle investora není úvěrová bublina, ale hrozba rozsáhlé obchodní války. A dodává, že až přijde další krize, „pravděpodobně nabídne výbornou příležitost pro nákup akcií.“
Zdroj: Blog Eda Yardeniho