The Economist si všímá toho, že když dnes hovoříme o rozdělení Evropy na sever a jih, o nespokojenosti zemí na jejím východě či o vnějších mocnostech, které se snaží vrazit klín do EU, je to podobné jako situace v Rakousku-Uhersku v roce 1918. Nyní jsme o sto let dál, ale „fragmentace opět děsí Vídeň, ale i další hlavní města včetně Berlína“.
„Populistická vláda v Římě se připravuje na bitvu s institucemi EU v oblasti rozpočtových pravidel a chce založit nový nacionalistický blok v Evropském parlamentu. Emmanuel Macron je nadějí francouzských liberálů, ale jeho návrhy na reformy eurozóny ztrácejí podporu. Ve Varšavě a Budapešti posiluje autokracie a země jako Čína, Rusko, Turecko či Spojené státy se stále více míchají do vnitřních záležitostí Evropy,“ píše The Economist.
Vídeň nyní již dva měsíce předsedá Radě EU a v čele rakouské vlády přitom stojí Sebastian Kurz, oblíbenec všech evropských konzervativců. Jeho kritici jej považují na naleštěného ultrapravičáka a islamofoba, jeho zastánci tvrdí, že dokázal najít střední cestu mezi liberalismem a nacionalismem a buduje mosty mezi Východem a Západem. Právě Vídeň přitom pamatuje, jak rychle se mohou rozpadat říše. „Rakousko-Uhersko mělo přitom větší společný rozpočet a více moci než dnešní EU, vlastnilo armádu a vybíralo daně z celého území. V parlamentu se hovořilo deseti jazyky a po anexi Bosny byla tato říše první v Evropě, která uznala islám,“ píše The Economist. A pokračuje:
„Jedno poučení tu vyčnívá nad všechny ostatní: Neberte pevnost nadnárodního bloku jako danou věc. Habsburkové se snažili potěšit jednotlivé země v říši tím, že jim dali relativní svobodu, materiální výhody a ochranu před místními barony. Vytvořili stát, kde běžní lidé viděli, že říše chrání jejich zájmy. Když ale přišly tvrdé časy a války, ukázalo se, že věrnost je jen podmíněná. Stát pak již nenabídl to, co sliboval, nebylo jídlo, nebylo palivo, muži museli na frontu, ženy do továren, děti zůstaly na ulici. Loajální národy jako Ukrajinci, Srbové a Češi byli bez důvodu perzekuováni. Když se pak říše rozpadla, nikdo moc neplakal,“ píše The Economist na základě práce historika Pietera Judsona.
Jak se mohou dnešní evropští politici poučit? „Občané EU nejsou nijak nadšení z její byrokracie, ale budou ji tolerovat, pokud Unie přinese bohatství a zachová jejich svobodu.“ Složité instituce, plýtvání penězi, nekompetentní komisaři, ale i národní vlády takový vývoj podkopávají. Pokud má EU zachovat liberální řád, musí sama sebe zeštíhlit a zároveň zvýšit svou efektivitu. A k tomu je třeba kultivovat společnou vizi a zájmy, bez kterých Unie neprojde těžkými časy tak, jako jimi neprošlo Rakousko-Uhersko.
Zdroj: The Economist